Xtreme blog

Norsko a práce guida | 2. část

Od prvního dílu uplynul zhruba týden, mám za sebou asi 14 sjezdů kaňonu a pomalu se z téhle práce stává rutina. Proto dnes popíšu asi tu nejšílenější chvíli, co jsem tady zažil.

Být každý den dvakrát v kaňonu s klienty je fyzicky dost náročné. Právě proto mám během jednoho týdne už 5 kilo na váze dolů. Ono si to prostě nějakou daň vezme. Ale nevadí, aspoň nemusím držet žádnou dietu.

Poslední tři dny dost prší a celý kaňon díky tomu vypadá jinak. Všechno je kluzké, člověk nemá jistotu při žádném kroku a raz dva se stane, že skončíš na zádech. Prostě jen proto, že ti to ujede na kameni. To nejhorší, s čím se musíme prát, je stav vody. Ta totiž brutálně stoupla a z bezpečných vodopádů jsou teď opravdu fyzicky náročná slanění. Nejen pro klienty, ale hlavně pro nás, guidy. Není totiž jednoduché zajistit všem 100% bezpečnost. Je to prostě příroda, voda… A ta voda má neuvěřitelnou sílu a tah. Můžeš se s ní prát, jak chceš, ale za tohoto stavu vody nikdy nevyhraješ.

Proto jsem rád, že zrovna dnes mám malou skupinu. V podstatě jen pár. Obvykle jsme měli skupiny o 6–10 lidech, dnes mám jen jeden mladý pár. Vypadají, že sportují, a tak by to pro ně snad nemusel být extra problém. Sice canyoning nikdy nezkoušeli, slaňovat neumí, ale jsou optimističtí, déšť jim nevadí a těší se.


Klienti nadšení, my skoro strachem bez sebe

Když jim nad 20metrovým vodopádem vysvětlíme slaňování přes osmu, nemůžou se dočkat, až to zkusí sami. Nad vodopádem je postupně navazuju do slanění, dávám poslední pokyny a se slovy: „Be carefull, rock is slippery as hell and this huge mass of water asks no questions. So reppel down really slowly“, je nechávám pomalu slanit. Přesně tohle jsou chvíle, kdy si myslím, že guide má o klienta větší strach než klient sám o sebe. Klient totiž nezná ty proměnné a neví, co se může stát. Je to ale v suchu, oba klienti i druhý guide jsou už dole, já sundávám karabiny z lana a slaňáku a začínám sám slaňovat. A hned po prvním metru nechápu, jak to mohli nováčci bez zkušeností slanit.

Rovnou k tomu přidávám video, protože tohle si nedokážete jen tak představit.

Běžně jsem schopný vodopád slanit za několik málo sekund. Teď slaňuju snad tři minuty. Je to prostě šíleně kluzké a voda, která mi soustavně padá na hlavu je těžší a těžší čím níž jsem. Běžně jsem si kaňon s klienty užíval, dělal si s lidmi srandu, z čeho šlo a blbnul s nimi. Ale za těchhle podmínek se to mění skoro až v boj o přežití. :D Právě proto jsme přemýšleli, že po téhle tour canyoning zastavíme do té doby, než klesne voda.

Pokračujeme ale kaňonem od vodopádu dál a čeká nás asi 7minutová walking part. Teda, obvykle zabere tak 7 minut chůze tekoucím potokem uprostřed krásné norské přírody. Dnes ale zabere mnohem víc. Voda je tak vysoká, že tečou obě dvě ramena řeky, což je zase novinka. Takže nám tahle část, kdy jdeme k prvnímu skoku, zabere jednou tolik času.

Klienti jsou ale nadšeni a zatím to vypadá, že jim vysoká voda nijak nevadí. Za tak velké vody nejsou ani skoky vysoké jako obvykle a nejzajímavější jsou tím pádem vodopády a slidy. Když se dostaneme ke druhému vodopádu, který sice není vertikální jako ten první, mám pocit, že něco nebude v pořádku.

Tenhle vodopád totiž není vertikální a padá pod úhlem asi 60 stupňů. Asi v jedné třetině od spodu se ale zužuje a vytváří něco jako vanu. Takže všechna ta voda, která se shora, kde je šířka kolem 6 metrů, padá dolů a slévá se v jednom místě zhruba jeden metr na šířku. A tohle je přesně to místo, kde klienty odvazujeme ze slanění. Když je tady ale vycvaknem ze slanění, vodopád ještě nekončí. Za běžných podmínek s klienty přeskočíme proud vody, přejdeme na druhou stranu vodopádu a odtud skáčeme do jezera. Jinak to nejde udělat, protože přímo pod vodopádem je asi 2,5 metru velký boulder, o který by se kdekdo dokázal ein zwei zabít.

Takže stojíme s klienty a s Robertem na vrcholu vodopádu, dáváme klientům instruktáž, aby věděli, že je sice navážeme na lano, ale proud je tak silný, že budou sedět na zadku a slaňovat po zadku, a s Robertem se domlouváme na tom, jak to uděláme. Tentokrát půjde Robert první a bude je tahat z proudu. Jakmile je vycvakne z lana, pošle je stezkou, kterou se to nebezpečné místo dá obejít. Určitě je teď nebudeme brát vodopádem až do jezírka. To už bychom je klidně nemuseli vytáhnout… Já pak slaním dolů, stáhnu lano a doběhnu je.

Jako plán to znělo super. Pak jsme jej ale začali realizovat… :D

Robert tedy začne slaňovat a já se musím potají smát, protože v téhle vodě to fakt nejde a pořád padá. Na laně pak bezvládně visí a voda si s ním dělá co chce, než se mu zase podaří zvednout na nohy. Ve chvíli, kdy se dostane na místo, kde se proud slévá v jeden, vidím, jak se snaží postavit, aby se z proudu dostal. To se mu ale vůbec nedaří. Vždycky jak se dostane alespoň na kolena čelem k vodopádu, voda ho zase srazí do proudu a on tam chudák bojuje jen o to, aby se postavil. To už se fakt nedokážu ubránit hlasitému smíchu i před klienty. Prostě vidíš, jak vstává a padá, a vždycky když vyhraje o centimetr víc, voda ho zase srazí a on tam bezvládně lítá na laně. Nakonec se mu s vypětím všech sil podaří po několika minutách dostat se z proudu, staví se na nohy a řevem podobným Godzille si oddechuje a po slovensky opakuje snad všecky nadávky, co zná.

Ok, tak teď budou slaňovat klienti. Jako první z páru jde holka. Strašně se trápí, ale nakonec se dostane až k Robovi, ten ji vytáhne z vody, dostane na břeh, odváže z lana a pošle na stezku mimo vodopád. Druhý jde kluk. Když se dostane až k Robovi, začne mít nějaké problémy. Já na vrcholu vodopádu samozřejmě nic neslyším přes hučení vody a jediné, co vidím přes déšť, který mi stéká z helmy do očí, jak kluk pořád padá zpátky do proudu. Když se konečně za pomocí Roba dostane na břeh, lehne si na něj a vydechuje. A Robert z nenadání utíká přes stezku a z vrcholu útesu skáče do vody do jezírka pod vodopád. Proč sakra? Vůbec nechápu, co se děje. Robert utekl dolů pod vodopád, kde nevidím. Klient leží na kraji vodopádu a já tuhle prapodivnou situaci sleduju z vrchu a nestačím se divit, co se děje. Co mám jako teď dělat?

Dji 0833

Ok, říkám si. Asi se něco stalo té holce a Robert za ni běžel. Tak se postarám o toho kluka. Sundám z lana karabiny, zruším uzly a navazuju se do slanění sám. Ve chvíli, kdy začnu slaňovat, vidím Roberta, jak se vrací stezkou za klukem, který tam pořád leží a čeká. Nad hlavou mává botama a řve něco v tom smyslu, že vodopád toho kluka vyzul z neoprenových bot. No, kdybych to nezažil, nevěřil bych tomu.

Takže všechno v pohodě, říkám si. Prostě akorát Robert lovil boty v jezírku, aby neuplavaly a kluk to vůbec došel. Bez bot by to totiž rozhodně nezvládnul. Vypadá to, že moje předtucha nakonec nedopadla tak zle. Slaňuju vodopád sám, a přitom stahuju jeden konec lana, abych jej pak dokázal stáhnout úplně. Když v tom mi jeden konec lana projede jistítkem. V téhle vodě prostě není nic vidět a to, že nejsem na laně jsem zjistil až ve chvíli, kdy napětí lana proti proudu povolilo. Druhý konec lana samozřejmě projel slaňákem jako nůž máslem a já jsem kousek pod půlkou vodopádu. Sice pořád na laně, ale lano už je dávno celé v proudu. Proud mě žene dolů vodopádem jak na skluzavce úplně na volno. Dolů je sice jezírko, ale před jezírkem je ten obrovský boulder. Do prdele, co teď, probleskne mi v hlavě, ale tady není čas na přemýšlení, mám asi dvě vteřiny, než budu u boulderu. Jediné, co mi zbývá je zkusit se na římse cca 2 metry nad bouldrem odrazit a odskočit víc na stranu. Jinak budu přímo v něm a při téhle rychlosti a síle proudu to bude konec. Zvláštní je, že v takových momentech člověk necítí strach. Adrenalin je tak vysoko, že se všechno zpomalí, jsi jen v tom daném okamžiku a uděláš všechno pro to, abys přežil…

Naštěstí se mi podaří odrazit se na římse a skočit asi metr na stranu doprava, po prdeli projedu jen pár centimetrů kolem toho smrtelného boulderu a končím v jezírku. Ty vole, já žiju. Já fakt žiju. Joooooooo. Robert na mě ze stezky volá: „Kurva, jsi celý? Žiješ? Jsi v pohodě?“ Jasně, že jsem v pohodě. Dost potlučený, protože to byl sešup jak prase, ale žiju. Ty vole, to mi nikdo neuvěří. A nesmí se to dozvědět mama, jinak mně vyliská. :D

Tak ty dva nejhorší vodopády máme za sebou a žádné tak náročné místo už nás nečeká. Sice v kaňonu strávíme o hodinu a půl dýl než normálně, ale co chceš za takového stavu vody… Klienti jsou i tak nadšení a já jsem tím pádem taky spokojený. Plus mám zážitek, na které už nikdy nezapomenu.

V příštím díle pak rozeberu naše kontění a jednu z posledních tours, kdy jsem měl snad ty nejzvláštnější klienty vůbec. Tak zase příště ;)

Mohlo by se ti také líbit...