Norsko a práce guida | 2. část

Od prvního dílu uplynul zhruba týden, mám za sebou asi 14 sjezdů kaňonu a pomalu se z téhle práce stává rutina. Proto dnes popíšu asi tu nejšílenější chvíli, co jsem tady zažil.

Být každý den dvakrát v kaňonu s klienty je fyzicky dost náročné. Právě proto mám během jednoho týdne už 5 kilo na váze dolů. Ono si to prostě nějakou daň vezme. Ale nevadí, aspoň nemusím držet žádnou dietu.

Poslední tři dny dost prší a celý kaňon díky tomu vypadá jinak. Všechno je kluzké, člověk nemá jistotu při žádném kroku a raz dva se stane, že skončíš na zádech. Prostě jen proto, že ti to ujede na kameni. To nejhorší, s čím se musíme prát, je stav vody. Ta totiž brutálně stoupla a z bezpečných vodopádů jsou teď opravdu fyzicky náročná slanění. Nejen pro klienty, ale hlavně pro nás, guidy. Není totiž jednoduché zajistit všem 100% bezpečnost. Je to prostě příroda, voda… A ta voda má neuvěřitelnou sílu a tah. Můžeš se s ní prát, jak chceš, ale za tohoto stavu vody nikdy nevyhraješ.

Proto jsem rád, že zrovna dnes mám malou skupinu. V podstatě jen pár. Obvykle jsme měli skupiny o 6–10 lidech, dnes mám jen jeden mladý pár. Vypadají, že sportují, a tak by to pro ně snad nemusel být extra problém. Sice canyoning nikdy nezkoušeli, slaňovat neumí, ale jsou optimističtí, déšť jim nevadí a těší se.

Klienti nadšení, my skoro strachem bez sebe

Když jim nad 20metrovým vodopádem vysvětlíme slaňování přes osmu, nemůžou se dočkat, až to zkusí sami. Nad vodopádem je postupně navazuju do slanění, dávám poslední pokyny a se slovy: „Be carefull, rock is slippery as hell and this huge mass of water asks no questions. So reppel down really slowly“, je nechávám pomalu slanit. Přesně tohle jsou chvíle, kdy si myslím, že guide má o klienta větší strach než klient sám o sebe. Klient totiž nezná ty proměnné a neví, co se může stát. Je to ale v suchu, oba klienti i druhý guide jsou už dole, já sundávám karabiny z lana a slaňáku a začínám sám slaňovat. A hned po prvním metru nechápu, jak to mohli nováčci bez zkušeností slanit.

Rovnou k tomu přidávám video, protože tohle si nedokážete jen tak představit.

Běžně jsem schopný vodopád slanit za několik málo sekund. Teď slaňuju snad tři minuty. Je to prostě šíleně kluzké a voda, která mi soustavně padá na hlavu je těžší a těžší čím níž jsem. Běžně jsem si kaňon s klienty užíval, dělal si s lidmi srandu, z čeho šlo a blbnul s nimi. Ale za těchhle podmínek se to mění skoro až v boj o přežití. :D Právě proto jsme přemýšleli, že po téhle tour canyoning zastavíme do té doby, než klesne voda.

Pokračujeme ale kaňonem od vodopádu dál a čeká nás asi 7minutová walking part. Teda, obvykle zabere tak 7 minut chůze tekoucím potokem uprostřed krásné norské přírody. Dnes ale zabere mnohem víc. Voda je tak vysoká, že tečou obě dvě ramena řeky, což je zase novinka. Takže nám tahle část, kdy jdeme k prvnímu skoku, zabere jednou tolik času.

Klienti jsou ale nadšeni a zatím to vypadá, že jim vysoká voda nijak nevadí. Za tak velké vody nejsou ani skoky vysoké jako obvykle a nejzajímavější jsou tím pádem vodopády a slidy. Když se dostaneme ke druhému vodopádu, který sice není vertikální jako ten první, mám pocit, že něco nebude v pořádku.

Tenhle vodopád totiž není vertikální a padá pod úhlem asi 60 stupňů. Asi v jedné třetině od spodu se ale zužuje a vytváří něco jako vanu. Takže všechna ta voda, která se shora, kde je šířka kolem 6 metrů, padá dolů a slévá se v jednom místě zhruba jeden metr na šířku. A tohle je přesně to místo, kde klienty odvazujeme ze slanění. Když je tady ale vycvaknem ze slanění, vodopád ještě nekončí. Za běžných podmínek s klienty přeskočíme proud vody, přejdeme na druhou stranu vodopádu a odtud skáčeme do jezera. Jinak to nejde udělat, protože přímo pod vodopádem je asi 2,5 metru velký boulder, o který by se kdekdo dokázal ein zwei zabít.

Takže stojíme s klienty a s Robertem na vrcholu vodopádu, dáváme klientům instruktáž, aby věděli, že je sice navážeme na lano, ale proud je tak silný, že budou sedět na zadku a slaňovat po zadku, a s Robertem se domlouváme na tom, jak to uděláme. Tentokrát půjde Robert první a bude je tahat z proudu. Jakmile je vycvakne z lana, pošle je stezkou, kterou se to nebezpečné místo dá obejít. Určitě je teď nebudeme brát vodopádem až do jezírka. To už bychom je klidně nemuseli vytáhnout… Já pak slaním dolů, stáhnu lano a doběhnu je.

Jako plán to znělo super. Pak jsme jej ale začali realizovat… :D

Robert tedy začne slaňovat a já se musím potají smát, protože v téhle vodě to fakt nejde a pořád padá. Na laně pak bezvládně visí a voda si s ním dělá co chce, než se mu zase podaří zvednout na nohy. Ve chvíli, kdy se dostane na místo, kde se proud slévá v jeden, vidím, jak se snaží postavit, aby se z proudu dostal. To se mu ale vůbec nedaří. Vždycky jak se dostane alespoň na kolena čelem k vodopádu, voda ho zase srazí do proudu a on tam chudák bojuje jen o to, aby se postavil. To už se fakt nedokážu ubránit hlasitému smíchu i před klienty. Prostě vidíš, jak vstává a padá, a vždycky když vyhraje o centimetr víc, voda ho zase srazí a on tam bezvládně lítá na laně. Nakonec se mu s vypětím všech sil podaří po několika minutách dostat se z proudu, staví se na nohy a řevem podobným Godzille si oddechuje a po slovensky opakuje snad všecky nadávky, co zná.

Ok, tak teď budou slaňovat klienti. Jako první z páru jde holka. Strašně se trápí, ale nakonec se dostane až k Robovi, ten ji vytáhne z vody, dostane na břeh, odváže z lana a pošle na stezku mimo vodopád. Druhý jde kluk. Když se dostane až k Robovi, začne mít nějaké problémy. Já na vrcholu vodopádu samozřejmě nic neslyším přes hučení vody a jediné, co vidím přes déšť, který mi stéká z helmy do očí, jak kluk pořád padá zpátky do proudu. Když se konečně za pomocí Roba dostane na břeh, lehne si na něj a vydechuje. A Robert z nenadání utíká přes stezku a z vrcholu útesu skáče do vody do jezírka pod vodopád. Proč sakra? Vůbec nechápu, co se děje. Robert utekl dolů pod vodopád, kde nevidím. Klient leží na kraji vodopádu a já tuhle prapodivnou situaci sleduju z vrchu a nestačím se divit, co se děje. Co mám jako teď dělat?