Xtreme blog
Cestopis z Triglavu | 2. část
Pokračování série Cestopis z Triglavu, cesta na vrchol a zpět za 10 hodin.
V prvním sílu ses mohl/a dočíst, jak vypadalo naše ráno, budíček a přípravy na výstup na vrchol Triglavu. Už od začátku to nebylo lehké, ale my se nevzdáváme a jdeme dál!
Ferrata na čas končí a my dolézáme na první dílčí vrchol, odkud je dech beroucí výhled zpět do doliny Vrata, kde jsme náš výstup začínali. Tenhle kus divočiny mi učaroval už když jsem tady byl poprvé a zatím jej svou velkolepostí nepředčila žádná jiná hora.
No nic, pokračujeme lehčím terénem, který vede po horizontu až pod poslední tři vrcholy Triglavu. Není to sice těžký úsek, převážně jen turistika. Ale to jen do té doby, než dojdeme ke sněhovým polím, která potřebujeme překonat. Spousta lidí je obchází po kamenitých cestách, ale náš plán je jít přímo přes sníh. Od toho s sebou taháme nahoru i cepíny. Sníh je úplně zmrzlý a z pokrývky se odlupuje pár centimetrů při každém kroku. Je to ale úžasné. Je půlka léta, čas 11:05, slunce vysoko a pálí nás do zad, ale nohy nám chladí sníh.
Začíná nám docházet dech
Překonáváme sněhová pole a před námi se rozpíná další suťoviště. Není dlouhé, ale po těch pěti hodinách výstupu začínáme být unavení a suťoviště je to poslední, co chceme překonávat. Když jsem tenhle výstup doma plánoval, říkal jsem si: sakra, na to suťoviště pod vrcholem se fakt netěším.
V téhle výšce sice vzduch zhoustne jen málo, ale při cestě pře suť sníženou hustotu vzduchu poznáš. Navíc vzduch je tady ostrý a chladný a s tím, jak na každé dva kroky dopředu uděláme jeden dozadu, pomalu cítím, že to jde o dost hůř než suťovisko dolů pod Triglavem.
Je třeba nabrat energii
Ve chvíli, kdy jej překonáváme, se dostáváme pod vrcholovou stěnu Triglavu. Tady dáváme pauzu. Sušeným masem doplňujeme bílkoviny (nejlepší vynález pralidí) a rychlé cukry hroznovým cukrem. 5 minut na vydechnutí a jdeme na to. Nahoru už je to sice asi jen 300 metrů, cca 30 minut vertikální lezení, sem tam ferrata, místy žebříky, ale člověk už je unavený a v tomhle horském vzduchu při našem tempu začínají bolet plíce, takže děláme častější, pravidelné zastávky.
Tenhle úsek je fyzicky nejnáročnější. Paradoxní je, že na něm člověk úplně vypne mozek. Nastaví se jen to základního programu – jdu nahoru, odpočinek a zase nahoru. Každých 20 kroků je vydřených a bolí… Člověk zjistí, že i když je trénovaný sportovec, vzduch v téměř 3000 metrech v kombinaci s nepřetržitým výstupem rozhodně není pro posery. Každých 30 metrů finálního výstupu vypadá, jako by na tom posledním metru byl samotný vrchol Triglavu, ale není. Tohle jsem si uvědomil minimálně čtyřikrát.
Zasloužené pivo, vrchol Triglavu a posílení na sestup
Je 11:50 a kolem hlav nám začínají létat havrani. Posledních pár metrů, posledních pár kroků a jsme na vrcholu. Před námi vidíme boudu, do které se dá schovat za špatného počasí a všude kolem nižší štíty okolních hor. Zvládli jsme to, pokořili jsme Triglav nejtěžší cestou, a to za méně než šest hodin. Ten pocit je opojný. Sice tady nejsem poprvé, ale to štěstí, blaho, spokojenost a adrenalin, to jsou pocity, které člověk jen tak nezažije. Ne v téhle kombinaci…
Sláva Triglavovi, otevíráme každý své vrcholové pivo. První loky piva patří vždy hoře, proto jej trochu vylévám jako obětinu. Největší odměna za výstup. A taky půl kila z batohu dolů. Na vrcholu odpočíváme a jíme oběd. Je potřeba si vrchol vychutnat a užít si svých 15 minut slávy tady nahoře. Vrcholu jsme dosáhli, ale teď je potřeba připravit se na sestup.
