Xtreme blog
Cestopis z Triglavu | 3. část
Sestupová cesta vede přes malý Triglav, na kterém potkáváme další horolezce.
Naše sestupovka je totiž nejfrekventovanější výstupová cesta. Je lehká a krátká. Po celé cestě je natažená ferrata a sem tam lanové zábradlí. Je ale krásná v tom, jak se line po štítu a doleva i doprava je několik set metrů hluboká stěna. Člověk může jít jen dopředu. Žádná jiná varianta neexistuje.
S lanem bychom to zvládli rychleji
Přes malý Triglav sestupujeme ferratou, jejíž cesta vede k horské chatě Triglavski dom na Kredarici. Až tady budu sestupovat příště, beru dlouhé lano. Sestup k chatě je dlouhý a táhly, člověk musí neustále traverzovat. S 50 metrovým lanem člověk ty nejhorší úseky slaní na několik délek a ušetří si minimálně 40 minut času. Kluci ale moje nadávání nesou statečně a po čase přicházíme k chatě, odkud nás čekají poslední dva velké úseky cesty.
Od chaty jdeme k rozcestí cest Cez Prag a Tominškova cesta. Sestup k rozcestí vede přes suťovisko a sněhová pole, ale tentokrát jdeme dolů, takže cesta rychle utíká. Kousek u chaty se k nám přidává další horolezec, o kterém ale dodnes nic nevíme, protože je hluchoněmý. Dorozumíváme se rukama a vypadá to, že s námi půjde až dolů do údolí. Škoda, že si moc nepokecáme a ani nevíme, odkud je.
Tenhle sestup je krásný v tom, že člověka moc nevyčerpá a je to poslední část sestupu, která není náročná na psychiku. Navíc všude okolo nás skáčou kamzíci, prohlíží si nás a někteří se i přiblíží tak blízko, že je můžeme hezky vyfotit.
Cez Prag nebo Tominškova pot?
U rozcestí ale končí všechna sranda. Můžeme jít přes Cez Prag (skutečně je to pražská cesta) – je lehká a člověk sestupuje pořád pod sebe dolů traverzama. Touhle cestou ale nejdeme. Za prvé bychom po jejím sestupu museli ještě zhruba 3 km šlapat kolem potoka v údolí až k autu a za druhé už jsme tudy jednou sestupovali. Proto volíme Tominškovu pot. A je to dobře, oproti pražské cestě je ta Tominškova nádherná.
Jdeme nad celým údolím vrata traverzem kolem Triglavu. Je tady natažená ferrata a téměř žádný chodník. To jsou ty nejkrásnější úseky cesty. Jdeme po skalní stěně, často bez stupů a pod sebou 800 metrů nic než vzduch. Jasně, tahle cesta je trochu na morál, hlavně když ji sestupuješ, ale stojí za to. Navíc není moc frekventovaná. Za celou dobu sestupu jsme na ní nikoho nepotkali.
Ke konci sestupu už opravdu nemáme sílu ani mluvit. Nikdo. Až někdo ve srandě prohlásí: „Ty bláho, já jsem fakt unavený, ale podívej se na toho za námi. Ten je tak unavený, že zapomněl i mluvit“. Náš hluchoněmý kamarád to ale neslyšel, takže jsme se tomu zasmáli jen my.
Tuhle cesta potřebuje tělo i mysl
Po čase se ferrata změní, nastává hezká cesta a my pomalu scházíme do údolí a vycházíme u Karabiny, kde jsme náš výstup začínali. Všichni na pokraji sil a všichni s myšlenkou na to, až si sedneme a odpočineme. Když dorazíme na parkoviště, loučíme se s našim hluchoněmým kamarádem podáním ruky a až tady zjišťujeme, odkud vlastně je podle poznávací značky – Francouz. A celkový čas? Kdybych nepočítal pauzu nahoře na Triglavu, tak jsme to do 10 hodin stihli.
Triglav je překrásná hora. Já tady před lety zažil svůj aha moment a uvědomil si, že potřebuju v horách trávit čas. Byl to pro mě ukazatel toho, že v životě jde o mnohem víc než o pracovní týdny a volné víkendy, a pořád je. Ukázal mi, stejně jako spousta dalších hor, že člověk skutečně dokáže všechno to, co si vymyslí, dobře naplánuje a kvalitně zorganizuje…
Pro mě je Triglav ztělesněním houževnatosti, odvahy, síly, a to celé propojené slovanskými tradicemi. Je to slovanský odkaz nejen mně, ale dalším generacím…
