Xtreme blog

Poprvé na stěně: Zážitek naší účastnice Báry

Poprvé jsem se vydala zkusit sport, ze kterého jsem měla hodně dlouho (zhruba tak od narození :D) velký respekt. Strach z výšek způsobil, že jsem jakýmkoliv podobným sportům dlouhý čas nemohla přijít na chuť. Až do teď. 

Moje myšlenky a předsudky před první návštěvou stěny byly:

1.  Mám strach z výšek, co tam budu proboha dělat? Pokaždé, když jsem šla třeba túru, kde byly strmější srázy a výhledy z výšek, každou chvíli jsem měla pochybnosti a chtěla to vzdát. Bála jsem se i na Eiffelovce.

2.  Budu určitě ten nejneschopnější člověk tam. Je mi jasné, že i děti, kterých bude určitě na stěně spousta, vylezou výš a rychleji :D.

3.  Už jsem si zkusila spousty sportů a vím moc dobře, co mi sedí a co ne. Na fitko nebo běh už mám natrénovanou techniku, jsem v tom jako ryba ve vodě. Proč teda zkoušet nový sport? Co mi to může dát?

4.  Nebude to zase další „zkusila jsem“, co mě nechytne? Proč tomu vůbec věnovat čas?


Dopadlo to tak, že jsem sama sebe vyvedla z omylu a své předsudky smetla ze stolu.

Lezení je úplně něco jiného, než co jsem do té doby zkusila. Když teď s odstupem můžu na své obavy a očekávání reagovat, odpovím svému minulému já asi toto:

1.  Na strach z výšek jsem prakticky nepomyslela. Vlastně jsem se ani moc nebála, vůbec mi na to nepřišly myšlenky. Natolik jsem se soustředila na cestu vzhůru a vlastně i sama na sebe, že na nějaké přemítání o tom, co se může stát a na vymýšlení negativních scénářů vůbec nedošlo. Jednoznačně tomu pomohla i 100% důvěra v parťáka, což si myslím, že stěžejní. Rozhodně bych se nepouštěla do tohoto sportu bez této naprosté důvěry. S odvahou mi taky hodně pomohlo to, že jsem jako docela analytický mozek vyhodnotila po několikaminutovém zábavném výkladu o fungování jednotlivých součástí výbavy lezce, že je to vlastně bezpečný sport. Rozhodně jeden z těch bezpečnějších na výčtu toho, co jsem dosud zkoušela. On je totiž dost velký rozdíl mezi vyhodnocením rizika, což nováček sám bez schopného instruktora rozhodně nedokáže, a mezi takovým tím „nováčkovským strachem“. A i ten strach z neznáma se rozpustí, když si dodám odvahu, neremcám a prostě to zkusím. A čím častěji si tu odvahu dodám, tím větší lehkost při sportu se dostaví. Za dodání externí odvahy mooc děkuji, Dane! :D

2.  Nejneschopnější jsem určitě byla. :D Ale nahoru po té nejlehčí cestě jsem se taky vyškrábala. A je to přece úplně jedno, tady soupeříme jenom se svým pohodlným egem, které se vyžívá ve své zóně komfortu. Takže díky tomu, že jsem si zkusila něco takto pro mě na první pohled nekomfortního, mám vlastně ze sebe mnohem lepší pocit. „Vlastně nejsi tak neschopná, jsi dobrá, žes to zkusila, super!“ Příjemně jsem sama sebe překvapila, dodalo mi to odvahy.

3.  Někde jsem četla, že pro lidi je z antropologického hlediska vlastně nejlepší pohyb takový, který je co nejvíc přirozený. Tedy chůze, túry, zdolávání přirozených překážek a nošení věcí. Tak tady musím říct, že pro moje záda nebo kolena je to rozhodně přirozenější pohyb než běh, který dostává tělo do konstantního vytrvalostního stresu, nebo rutinní fitko. 

4.  I kdybych to zkusila a nepokračovala dál, vůbec bych nelitovala. Život je přece o neustálé změně a kdo je zvyklý se adaptovat na změny, zažívá mnohem více krásných okamžiků i posunů. Ale já si myslím, že se stoprocentně na tu stěnu půjdu podívat znova! :D

Rozhodně doporučuji zkusit tuto lekci/sport/nový zážitek každému, kdo váhá. Každému, kdo chce v sobě najít skrytý potenciál dělat a zkoušet nové věci, neotřelé postupy a taky se poprat s předsudky, které si v sobě nosíme kolikrát úplně zbytečně! A dokonce si myslím, že ve skupině nebo týmu by to byla ještě větší paráda. :)

Bára

Mohlo by se ti také líbit...