Xtreme blog
Cestopis z Triglavu | 1. část
Dnešní cíl: Triglav za 10 hodin
Ve 4:15 mě budí hodinky, že už je čas. Po čtyřhodinovém spánku vylézám ze spacáku a vážně se mi nikam nechce. Teplo spacáku střídají 2 stupně nad nulou, a to je konec července. Je fakt zima, ale není čas o tom přemýšlet. Proč taky, za pár hodin budeme všichni chtít, aby bylo chladněji. Ale ten výhled na Triglav je nádherný.
Naším cílem je zdolat vrchol Triglavu a zpět pod 10 hodin. 4200 výškových metrů rozložených na 22 délkových kilometrech. Běžně se tahle hora zdolává dva dny, 10 hodin bude slušný výkon. Počítám, že na konci tohohle výstupu už se spolu s ani nebudeme bavit.
Otočka zpátky hned po prvním kilometru
Vločky na snídani? Vůbec nejsou dobré, ale co jiného by do sebe člověk o půl páté ráno dostal? A energie je nutná. Lehká hygiena a rychle do auta. 20 minut z kempu k úpatí hory a pomalu začínám cítit, jak se mi po těle rozlévá adrenalin. Začínám být nadšený a těším se. Nejsem sám, kluci vypadají "naboostovaní" jak před třetím rande. Na místě dokončujeme přípravy, rozdělujeme proviant, naposledy kontrolujeme vybavení a vyrážíme. Ten výhled na Triglav je nádherný.
Najednou se mi zastaví srdce… Sakra, vždyť jsem zapomněl v autě vrcholové pivo. Vyrůstali jsme na Valašsku a z Radhošťských kopců na nás celý život dohlíží bůh Radegast. Lezeme na prastarou slovanskou horu zasvěcenou nejvyššímu ze slovanské trojici bohů - Triglavovi a já zapomenu pivo? Tak to NE, ten kilometr se pro něj vrátím.
Pivo už mám, můžeme pokračovat. První část výstupu na Triglav je čistá turistika. Tady dole, na úpatí hory, postavili Slovinci pomník ve tvaru horolezecké karabiny, aby zachovali památky lidí a partyzánů, kteří tady v Julských alpách bojovali a umírali. Je zajímavé zamyslet se nad tím, jaké to muselo být – žít v horách táhnoucích se přes celou střední Evropu.
Výstup na Triglav je nádhera. Po značené cestě se kolem šumícího horského potoka dostáváme výš a výš, až po hodině těžkého vápencového terénu vyjdeme nad vrchol lesa, kde nás čeká nepříjemný půlhodinový výstup suťoviskem do sedla Luknja. Tady končí sranda a začíná výstup po skalní stěně. Myslím, že tohle suťovisko je jedna z nejhorších částí výstupu.
Kdo říkal, že to bude lehký?
Skoro při každém kroku nám ujíždí noha na vápencové suti a na každé dva kroky dopředu děláme zákonitě jeden dozadu. Zvolili jsme ale tu nejhezčí cestu na celém Triglavu – přes Bambergova Pot – tak to máme za to.
Po téhle půlhodinové šílenosti se konečně dostáváme do sedla, kde zaslouženě sníme druhé jídlo dne. Časově jsme na tom dobře. Chtěli jsme tady být před osmou a vyšlo nám to. Po jídle oblékáme sedáky, rukavice a vyrážíme na ferratu. Před námi se tyčí 500metrová stěna, po které budeme stoupat zhruba dvě hodiny, než se dostaneme na sněhová pole.
Ferrata sice není těžká, v těch nejtěžších místech dosahuje maximálně obtížnosti C/D, je ale hodně vzdušná a člověk často leze s 600 metrovou stěnou pod sebou – je spíš těžká na psychiku než na lezeckou techniku. V čem je ale náročná rozhodně, je fyzická kondice.
Poradím ti, pokud nemáš kondičku, nechoď sem touhle cestou. Další dvě cesty, které na vrchol Triglavu vedou z druhé strany, jsou rozhodně jednodušší. My si je necháváme až na sestup.
Myslím, že tahle část výstupu je nejkrásnější. Výstup a zážitek nám trochu kazí skupina Němců, kteří nás neustále zdržují v jištění. Po čase se nám ale podaří je předběhnout a můžeme v tempu pokračovat dál. Jak jsem říkal, Triglav je fyzicky náročný a zhruba v půlce výstupu to už začíná být znát. Tom, který má necelý rok od operace kolena to začíná pociťovat. Je to těžká dřepařina.
Všude kolem nás se tyčí vápencoví velikáni Julských Alp a člověku to někdy připadá jako absolutně jiný svět. Tyhle hory jsou tady už miliony let… Čím jsme výš, tím víc si člověk uvědomuje, jak je malý a nepodstatný. To poznání ještě prohloubí několik štítků vysekaných do hory se jmény horolezců, co tady na Triglavu položili život...
