fbpx

Tuk tukem napříč Srí Lankou | Den 5.

Šestihodinová jízda vlakem

Další ráno na Srí Lance, kdy vstáváme ještě za tmy – pomalu se to stává zvykem. Pořádně jsme se nevyspali už několik dní, ale s tím jsme do tohohle tripu šli. Je něco málo po páté hodině a my balíme všechny naše věci a vyrážíme směr vlakové nádraží. I když jsme chtěli tuk tukem projet celou Srí Lankou, tady jsme prostě byli nuceni sednout na vlak. Tady je potřeba zmínit, že na celé Srí Lance je pouze jedna vlaková dráha, která vede z jihu a po sedmihodinové jízdě končí svou cestu v nejlidnatějším městě – Kandy. Ella, ve které teď jsme, je hned druhou zastávkou a míříme až na konečnou. I když jsme chtěli tuk tukem projet celou Srí Lankou, tady jsme prostě byli nuceni sednout na vlak.

Víme, že budeme ve vlaku víc než šest hodin a nechceme zažít podobné fiasko se snídaní, jako včera. Kousek od nádraží se nám podaří najít rodinný podnik, kde si dáváme snídani. Domácí kottu a Roty. Necháváme si dát více jídla, protože cesta bude dlouhá a potřebujeme něco na oběd. Místní paní je moc příjemná a já dostávám do ruky Srílanský komix na styl Avengers. Samozřejmě hodně poindštěný. Pomalu přichází šestá hodina, balíme zbytek snídaně a obědu a jdeme na vlak. Před vlakovou stanicí nás vítá typický Srílanský oříšek.

Kdo by čekal supermoderní vlak, šíleně by se pletl.

Přijíždí stará, sotva elektrická lokomotiva, která za sebou táhne dobrých 12 vagónů. Pro mnohé místní je to jediné spojení se zbytkem ostrova a vlak je hned po ránu totálně plný. První hodinu jízdy sedíme po dvou na malých lavičkách, kde se sotva vejdeme a pomalu nasáváme atmosféru vlaku. Je ospalé ráno a nikomu se nic moc nechce. Co chceš taky dělat na dlouhé cestě vlakem, když tuk tuk spravují a převážejí?

Po chvíli se na mě začne projevovat únava předešlých dní, tak se rozhodnu projít pár dalších vagónů, abych našel nějaké volné místo, kde bych se mohl natáhnout. To se mi podaří, roztáhnu se přes celou dvojsedačku, takže mi do uličky trčí jen nohy a během chvilky mám černo. Přísahám, že takhle dobře jsem se tady ještě nevyspal. Přesně tohle jsem potřeboval. Uvědomuju si po probuzení po téměř 3 hodinách spánku…

 

Extrémní fotky

Srílanský vlak je proslulý fotkami lidí, kteří v něm jeli a udělali si fotku ve dveřích. Je toho plný internet. A my tady jsme přece proto, abychom dokumentovali tenhle bláznivý trip. Takhle k tomu aspoň přistupovali kluci, protože když jsem se probudil, už byli v plné polní a fotili, co mohli. Nechal jsem si udělat pár fotek za jízdy ve dveřích vlaku a kluci se do mě pustili: „Hej, víš co by bylo cool? Jsme tady kvůli Xtreme Adventures, musíme udělat extrémní fotky. Udělej vlajku na vlaku za jízdy. Dáš to nebo ses měkkej?“

Sakra, tohle je fakt blbej nápad. Je to o hubu, může mě trefit sloup nebo se neudržím a spadnu pod vlak… Proběhne mi asi na pikovteřinu hlavou. A pak: „Jasně, jdu do toho.“ Strach a peníze jsem nikdy neměl 😀 Navíc, kde jinde tohle zažiju. Kde si splním svůj dětský sen po vzoru akčních hrdinů a kdy jindy se mi podaří vylézt na vlak a udělat nějakou tu vylomeninu? Kde a kdy jindy než tady a teď? Dave s foťákem zaujímá strategickou pozici a já se připravuju na jeden z nejšílenějších zážitků v mém životě.

A jak to dopadlo? Fotky řeknou víc.

Oh, po tom, co tuhle šílenost zažiju, nemám dost a chci víc. Žilami mi proudí adrenalin a tohle nestačí. Beru si 360 kameru a přes dveře vlaku po žebříku lezu na střechu vlaku a tady natáčím.Fuckin‘ amazing. Tohle jsem vždycky chtěl zkusit. Jen jsem se nechal unést a když jsem se tak tak sotva sehnul, aby mě netrefil tunel a následně pak projel tunelem v úplné tmě držící se jen žebříku z boku vlaku, usoudil jsem, že toho bylo dost a že tolik štěstí příště mít nemusím. Ten zážitek nejde pospat slovy. Ale co, jsem zvyklý na věci na kraji života a smrti…*

Při všem tom blbnutí k nám přijde pár, který k našemu údivu mluví česky a který tady je na svatební cestě. Páni, vy jste dobří šílenci. Vy jste nějací youtubeři nebo co? Nejsme, jen šílenci. Youtubeři by něco takového nedělali ani pro sledovanost.

Po další hodince, kdy už jsme všichni vychladli a pohodlně sedíme v ještě více plnícím se vlaku, do něj nastoupí místní policie a namíří si to přímo ke mě. Začnou mi nadávat a vyhrožovat v Sinhálštině a já i přes svoji odbojnou, rebelskou náturu sklopím hlavu a uznávám svoji chybu. Vážně nechci, aby mě zavřeli do Srílanské cely za recidivu.  Nakonec teda vyváznu jen s tvrdým napomenutím, slibem slušného chování a faktem, že po zbytek cesty nám zamknuli vlak. S posledním kývnutím s tím, že už to znovu neudělám odcházejí. Proč bych to taky znovu dělal, jednou to stačí na celý život… Nebo ne?

Místní atrakcí

Je už skoro jedna hodina a vlak zastavuje ve své poslední stanici, v Kandy. Hned po výstupu zjišťujeme, jak to vypadá s tuk tukem a kdy ho tady v Kandy budeme mít přistavený. Všechno je úplně špatně, protože tuk tuk tady nebude dřív jak za tři hodiny. Ok, dobře, ale co chceš dělat v nejlidnatějším městě Srí Lanky, když jsi neměl v plánu tady trávit v podstatě žádný čas. Nejsme tady kvůli tomu, abychom poznávali město. Když ale máme tolik času, rozhodneme se, že se mrkneme na nějaké památky a historické stavby. Blbé na tom je, že takhle v centru pořádně žádné nejsou a v celém Kandy jsou dohromady možná 4. Takže jdeme alespoň k jedné z nich.

Nejlidnatější místo Srí Lanky dostojí své pověsti, protože tolik lidí jsem neviděl ani v hlavním městě – Kolombu. Šineme si to po místním asfaltu a všichni na nás hledí tak trochu jinak. Všechno vybavení, které máme jinak schované v tuk tuku, teď máme na sobě a vypadáme jako filmový štáb. Jsme ověšeni kamerama, neseme několik stativů a všichni velký batoh k tomu. Vyloženě vyčníváme, a tak se nám každý snaží něco vnutit, nabídnout a hlavně odrbat. Nejvíce zřetelné to je, když si snažíme koupit sim kartu kvůli internetu a týpek má na stole uprostřed ulice kousek od hlavní cesty rozložených 40 sim karet, o které nám ale není schopen krom ceny nic říct. Když odcházíme, volá na nás ještě, jaké nám dá masivní slevy.

Na hraně…

V tomhle městě to bylo po prvé, co jsem začal mít Srílančanů plné zuby. Každý se tady na nás díval jenom jako na příležitost, jak si vydělat. Ať už legálně nebo ne. Potřebujeme si od toho všeho odpočinout, a tak na chvíli zapadneme do docela hezké kavárny, která nám na 40 minut poskytne útočiště k dobití baterek. Jak našich, tak v technice. Čas poměrně rychle utíká a my se domlouváme s tuk tuk Company, kde přesně si předáme tuk tuk. Za hodinu od teď. Pěšky nám cesta bude trvat dvacet minut, tak po chvíli odcházíme.

Tuk tuk si máme předávat u jedné z památek, u místního chrámu. Máme ještě pár minut čas než přijede tuk tuk, a tak si na nábřeží poblíž chrámu sedáme na lavičku, kde chceme čekat, než tuk tuk dorazí. Po několika momentech si začínáme uvědomovat, že tohle místo není jako čekárna úplně ideální. Je totiž dost frekventované a po nábřeží chodí hodně lidí. Všichni na nás pohlížejí s antipatiemi a atmosféra by se dala krájet. Místním se nelíbíme. Potvrdilo se mi to ve chvíli, kdy za náma přišel mladý Srílančan a začal nám nabízet drogy.

„Hey, do you want some cocaine?“

„No, thank you“, odvětím. „And what about mushrooms?“ „No, thanks, I don’t neet one.“ „And weed? Do you want some weed?“ Už vážně nevím, co mu říct, tak odvětím: „No, thanks, I’ve got mine.“ Ještě pár chvil se mi snaží něco prodat a pak s lamentováním odejde. O pár minut později přijde nějaký žebrák a beze slova natáhne ruku. V rozpacích na něj hledíme, ale taky nic neříkáme. A chlap stojí a čeká, přičemž se nám hluboce dívá do očí. Bez jediného slova. Sakra, co to je? Nějaká soutěž v důležitém dívání se do očí?

Takhle u nás stojí dobrých pět minut, pořád nataženou ruku a i když mu říkáme, ať odejde, nereaguje… Asi čeká, že čím víc nám to bude nepříjemné, tím dřív mu něco dáme. Po tom, co jsme poslední dva týdny dávali drobné každému žebrákovi a všem, kdo si o ně řekl, už nemáme v úmyslu mu dát cokoli. Na Srí Lance se totiž neštítí otravovat kde kdo.Holt jiný kraj, jiný mrav. Dave tuhle nepříjemnou situaci vyřeší tak, že vezme telefon a do něj řekne: „Hello, is this police?“ Ve chvíli, kdy muž uslyší o policii, beze slova odejde.

Aby toho ale nebylo málo, takhle se nás na tomhle místě snažil odrbat kde kdo. Korunu tomu nasadí kluk, který nám už před půl hodinou nabízel drogy a který přijde znovu. Evidentně zfetovaný nám nabízí ty samé drogy znovu. I když mu říkáme, že nechceme nic, situace se dost vyhrocuje, protože je neodbytný. Tentokrát si vybral Michala, postavil se před něj na 15 cm. Div, že se nedotkli nosy, a neotřele mu nabízel drogy. Michal toho v tu chvíli začal mít plné zuby a po několika odmítnutích mu řekne:

„No. I don’t want anything. NO is NO!“

V tu se začne kluk chovat dost podezřele, já ze sebe shodím batoh a čekám, že půjde do tuhého. Chci mít volné ruce. Nakonec asi Srílančan pochopí, že nemá smysl proti nám stát a začne vyhrožovat, že bychom tam neměli vůbec být a nemáme tam co dělat. Prý pokud tam zůstaneme ještě chvíli, nedopadne to pro nás dobře. Radši byste měli odejít. Tahle situace se nelíbí už vážně nikomu z nás a já jsem ve střehu oproti každému, kdo projde kolem… Když o tom zpětně přemýšlím, tohle byla nejvyhrocenější situace, kterou jsem tady zažili. Naštěstí nakonec přijíždí tuk tuk – i když s více jak hodinovým zpožděním – a my konečně můžeme z tohoto negativního místa odjet. Všem se nám dost uleví a po zbytek tripu už se o tom nemluvíme.

Zase (skoro) žádný spánek

Vymotat se v tuk tuku z centra Kandy je skoro nadlidský výkon, ale už jsme s Davidem ostřílení řidiči a víme, že tady prostě platí právo silnějšího. Máme před sebou nějakých 250 km jízdy a když se konečně dostaneme z Kandy, padá už tma. V cíli cesty jsme měli být původně kolem deváté večer. S tím zpožděním, které jsme nabrali to ale určitě nezvládneme dřív jak o půl noci. Pozitivní ale je, že tuk tuk opravdu opravili, protože jede jak nový, nemáme problém ani s řazením, s chladičem a ani s elektrikou. Konečně aspoň něco pozitivního, protože tenhle den začal nabírat dost negativní obrátky.

Když jsem vyjeli z Kandy a projížděli místní džunglí, dostali jsme chuť na kokos. Hledáme tedy nějakého prodejce u hlavní cesty. „Stánek! Přibrzdi!“ David vyběhl a ve vteřině byl zpět. „Zase jen ty chlupaté kokosy…“ To se opakovalo asi 4x… Už jsme to pomalu vzdali a já na to i šlápl ať jsme rychleji na místě… „ŽLUTÉ-KOKOSY-VOLE-ZASTAV!!!“ Zašlápnu to a zastavíme asi 5 metrů za malebným stánečkem někde v zatáčce nad útesem.  Vyběhla nějaká domorodkyně. Byla to úžasně milá paní, která nám celý den dokonale zlepší svojí vřelostí a otevřeností. Nejdříve jsme si tady chtěli dát jen kokos, ale paní jsme si zamilovali, ona se nám neuvěřitelně otevřela, promluvila o tom, jak se ji těžce žije s rodinou tady na tom místě a seznámí nás se sousedy, kteří jsou stejně srdeční jako ona sama… Pořád dokola opakovala, jak je šťastná, že nás vidí…

Nejspíš jsme byli první běloši, které viděli. Uděláme si spolu spoustu fotek a nechá nás si ji natočit při práci. Všechny nás nabije dokonalou harmonií a pozitivitou. Slíbíme ji, že ji pošleme fotky i video na email, který nám dala.

Víc ale řeknou tyhle fotky od Davida:

Dalších 200 km se dost vleče

Já se znovu trochu vyspím ve chvíli kdy řídí Dave. Na místo, kde dnes budeme spát, dorážíme až hodně po půlnoci. Ale majitel apartmánu, který máme domluvený, je vstřícný, čeká na nás a stejně tak jeho zaměstnanci v jeho resortu, kde dělá masáže. Když vidí, jak unavení po celém dni jsme, hned nás posílá na masáž a já poprvé zažiju masáž celého těla. Není sice od krásné Srílančanky, nýbrž od mladého Srílančana, ale je to přesně ta tečka, kterou na konci 19hodinového dne potřebujeme.

Když všichni skončíme s masáží, majitel nám řekne, že kousek odsud je venkovní restaurace, kde už na nás čekají, abychom si u nich dali večeři. A opravdu, ve dvě hodiny ráno přijíždíme k rodině, která tady provozuje restauraci uprostřed ničeho. K večeři nám připraví i vodní dýmku a vůbec jsou rádi, že tady mají hosty, i když tak pozdě v noci. Nebo brzy ráno? Pořádně se nadlábnem a víme, že zhruba za 3 hodiny musíme vstávat, protože nás čeká výstup na vrcholek města Dambulla – na posvátnou srílanskou horu.

Ale to až zase příště…

 

A že ti utekl začátek cestopisu jako naše jízda vlakem? nevadí, najdeš ho tady.

___________________________________________________________________________________________________

*(záběry z 360 kamery teprve zpracováváme a ještě se rozhodujeme, jestli je budeme volně vypouštět do světa)

Chcete vědět o speciálních akcích, chystaných projektech a získávat slevy?
Zaregistrujte se do našeho newsletteru!