fbpx

Tuk tukem napříč Srí Lankou | Den 4.

Dosáhli jsme vrcholu

Je po čtvrté hodině ranní a zase slyším budík? Sakra, doufal jsem, že se tady aspoň trochu vyspím. Vypadá to, že o tom si můžu nechat jenom zdát – i když vlastně ani to ne. Včera jsme se rozhodli, že dnes na východ slunce vystoupíme na jednu z nejkrásnějších hor Srí Lanky, Little Adam’s Peak. Takže žádné dlouhé vyspávání a jdeme na to. Rychlá ranní hygiena a za chvíli všichni čtyři vyrážíme k zaparkovanému tuk tuku.

Ještě je tma. Vůbec poprvé tady mám pocit, že se nic neděje. Sedáme do tuk tuku a víme, že k úpatí hory to trvá maximálně 15 minut, takže jsme tam docela brzy. Pod úpatím parkujeme a chystáme se na cestu – musíme nastoupat asi 400 výškových metrů, takže pohodička. Teda byla by, kdybychom měli alespoň něco malého na snídani. Teď totiž šilhám hladem a moje nálada je na bodu mrazu. Ale co, vydržím. Stoupáme na vrchol kopce s výškou 1154 m, což není vyšší než hory u nás, ale když máš hlad, tak je každý krok sakra poznat. Každou chvíli narazíme na ceduli, na které stojí: „Zákaz používaní dronů, útočí na ně včely“. Jsou to dost vtipné cedule a přemýšlím o tom, jestli je vůbec reálné, aby skutečně včely útočily na drony.

Zhruba po půlhodinovém výstupu se ocitáme na vrcholu Little Adam’s Peak a před námi se odhalí Srílanská příroda v celé své kráse. Stojíme na vrcholu a v dalekém okolí je jasně poznat, že je to široko daleko nejvyšší vrchol. Slunce vychází a my máme spoustu času na to, abychom vytáhli techniku a celý tenhle kopec pořádně zdokumentovali. Na vrcholku strávíme asi hodinu a pak pomalu sestoupíme dolů.

(Skoro) snídaně

Když dorazíme k tuk tuku, chceme si dát snídani, protože už všichni šilháme hlady. Ať zkoušíme jakoukoliv restauraci, všude mají zavřeno. Máme ještě v plánu jít k nejstaršímu železničnímu mostu na Srí Lance, ke kterému vede cesta džunglí a na to do sebe vážně potřebujeme něco dostat. Máme ale smůlu. Co na plat, pojedeme tedy tuk tukem až tam, kam nám to cesta k Nine Arch Bridge dovolí a tam snad něco objevíme.

Když dorazíme na parkoviště, odkud začíná cesta k mostu, objevujeme malý obchůdek. Takhle brzy je ještě zavřený, ale k našemu štěstí nás majitel zpozoruje, zavolá na svoji ženu a ta s úsměvem na tváři přichází za námi, aby nám udělala radost a snídani. Jsme nadšení, protože nálada už začínala být na bodě mrazu. Je něco kolem deváté, když nám paní donese jídelní lístky. Tedy nápojové lístky. V tomhle podniku totiž k naší radosti jídlo nedělají a jedinou možností je milkshake. Objednáváme si tedy každý milkshake, já si dávám dva, a doufám, že mě alespoň trochu zasytí. Sice chutnají skvěle, ale že by zahnaly hlad se říct nedá… Ale co na plat. Takhle brzo ráno tady snídani jen tak neseženeme a nezbývá nám nic, než vyrazit na cestu.

Nine Arch Bridge

Po chvíli chůze se před námi zjeví domorodec a nabízí, že nás dovede přímo k mostu, protože prý sami netrefíme. A to stojí přímo u směrové cedule. Na Srí Lance pořád každý nabízí nějaké službičky, takže ho zdvořile odmítneme a jdeme bez něj. Máme přece GPS a k mostu (snad) trefíme i sami. Domorodec ale zjevně věděl, co říká. Protože asi po deseti minutách přicházíme ke slumům, které vypadají všelijak, jen ne jako cesta k mostu. Snažíme se cestu najít, ale nevypadá to, že by tudy nějaká vedla. Sakra, že ten domorodec tu ceduli nasměroval špatným směrem, abychom šli špatně a pak se vrátili k němu, zaplatili mu a nakonec nás vedl tak, jak chtěl? I takoví umí být zdejší lidi. Malá lest k tomu, aby si vydělal.

Vracet se ale nechceme, a tak se ve slumech zeptáme paní, která sedí poblíž, jestli nám může ukázat směr kudy jít. „Adams Bridge?“ Ptá se. „Yes, can you show us the way?“ Paní na to odvětví: „Nine Arch Bridge?“ Všichni kýváme hlavou na souhlas, protože jsme pochopili, že se s paní jinak nedomluvíme. Posunkem nám ukáže ,ať jdeme za ní. Provádí nás místními slumy až do chvíle, kdy se před námi otevře výhled na džungli, most a krajinu. Samozřejmě čeká, že něco dostane a natahuje ruku… Mají tady skvělý systém, jak oblbnout turisty 😀

nine archs bridge nine archs bridge

Nine Arch Bridge je pozůstatek a v podstatě vzpomínka na Britskou kolonizaci. Téměř 25 m vysoký a 100 m dlouhý most vypadá jako obrovský viadukt. Zajímavé na něm je to, že je celý postaven z kamene, cihel a cementu. Dnes na něm stojí koleje a je jediným spojením mezi Ellou a Demodarou.

Konečně jídlo!

Strávíme tady asi hodinu a pak se z druhé strany mostu skrz džungli vracíme zpátky k tuk tuku. Tahle cesta je o dost zajímavější a není z ní kde uhnout. Nejsou tady ani žádné cedule, které by nás zmátly. Takže zhruba po 3/4 hodině chůze přicházíme k našemu tuk tuku a všichni se těšíme, že si zajdeme někam na oběd. Jsou dvě odpoledne a my ještě nejedli. Takže chceme najít nějakou pořádnou restauraci a dáme si královský oběd.

Sedáme do tuk tuku a vy… no, nevyrážíme. Tuk tuk zase nestartuje. Jakto sakra? Vždyť včera jsme jej nechali spravovat a dnes už zase nejede? Nefunguje ani elektrika, ani světla. Tohle je vozítko za trest. Kontrolujeme nádrž a nevypadá to, že bychom měli málo benzínu. Takže s Michalem vysedáme a v domnění, že nefunguje startér nebo je vybitá baterie tuk tuk roztlačujeme. Tuk tuk ale ne a ne naskočit. Takže tlačíme nejdřív 20 metrů, pak 50, 100, 200 a tuk tuk pořád nic. Sakra, co teď budeme dělat. Naštěstí po chvíli tlačení vidíme něco jako malou benzinku, kde nám místní chtějí pomoc. Chodí kolem tuk tuku nejdřív 2, pak 3 a nakonec 5. Ale nikdo nemůže za boha přijít na to, proč tuk tuk nestartuje. Já už vážně nemám chuť řešit, že neodjedeme, mám hlad a náladu na nule.

Ženy…

Jak se říká, kam bůh nemůže, pošle ženu. (Nebo to je jinak?) Přichází místní paní, která si klepe na čelo a ve skleněných flaškách od vodky nese světle zelenou tekutinu, kterou naleje do nádrže. Nalije do něj takhle za pár minut 4 flašky vodky a voilà. Tuk tuk nastartoval. To je najednou radosti a štěstí, tuk tuk jezdí na vodku. A my můžeme konečně vyrazit na oběd.

Najdeme krásnou restauraci, kde si poprvé na Srí Lance nedám Rice and curry. Už jsem se ho přejedl a chci zkusit něco jiného. Takže si s Michalem objednáváme specialitu. Mořské plody na pánvi. Když to pikolík přinesl, vypadalo to, že se to ještě před chvílí hýbalo. Ale co, pouštíme se do toho. Tohle byl největší oběd, co jsem si kdy na Srí Lance dal. Obecně tady jsou malé porce, ale tentokrát jsme si dali několikachodový oběd – museli jsme dohnat snídani a opravdu jsme si pošmákli. Když jsme odcházeli, na účtence byla 12500 rupií. Pětimístnou cifru za jeden oběd jsem ještě nikdy nedal.

Čajové plantáže

Taky mě tady na chvíli schvátila únava a na pár minut jsem vytuhl. Ale kdo čekal, že na tomhle tripu nebudem unavení. Vždyť jsme za poslední tří dny spali sotva 10 hodin. Není ale čas ztrácet čas. Čekají nás proslulé Srílanské čajové plantáže. O tom, jak cesta k nim vypadala, si udělej představu z tohohle videa. Je to nádhera.

Čeká nás poslední výlet dnešního dne. Všichni už jsme unavení, ale tuhle cestu na vrchol kopců s čajovými plantážemi si nemůžeme nechat ujít. Tea Factory – kam máme namířeno – je největší výrobce cejlonského čaje na světě. Když ale dorazíme na vrchol, zjistíme, že je zavřená a sběr čaje naživo neuvidíme. Dnešní den je vůbec celý nešťastný. Nenecháme si to ale zkazit a na tomhle magickém místě strávíme dobrou hodinu, kdy fotografové fotí, co můžou a my s Amíkem blbnem. Už jsem zmiňoval, že Amík se tehdy živil jako fotomodel a nenapadlo ho v tu chvíli nic lepšího, než mě učit top model look. „Kámo, musíš vtáhnout líca dovnitř do pusy a lehce se zamračit, pak budeš neodolatelný.“ A já blbec tam pak deset minut špulím rty a mračím se jak debil 😀 Na všech dalších fotkách ze Srí Lanky už pak nemám jiný výraz 😀

modeling na Srí Lance

modeling na Srí Lance 2

Při tom blbnutí nás zastihl nějaký domorodec. Už jsme se balili smířeni s tím, že dostaneme vynadáno. Opak byl pravdou. Byl to správce výroby čaje v místní továrně a snažil se nám vysvětlit, že je zavřeno, ale že máme určitě přijít další den, že se budou na plantážích sbírat zralé čajové lístky. S lítostí v obličeji jsme museli vzkázat, že to je náš poslední den v Ella, že se musíme vydat na cestu dál. Správci však úsměv držel jako přilepený a ukazoval Elišce, jak se správně čaj sbírá, které lístky jsou již zralé a nechal se i natočit. Jako většina lidí mimo „civilizaci“ byl velice příjemný.

Záběry z tohoto momentu budou součástí výsledného sestřihu z naší cesty Tuk tukem. Tento sestřih bude součástí dopňkového programu na Outdoor film festivalu, který pořádáme ve Vsetíně. EDIT: Festival se prozatím odsouvá na 2. kvartál roku 2021

Konec dlouhého dne

Cestou dolů se s námi loučí i Slunce, které zapadá za ostře řezané hory a my se po 15 hodinách vracíme zpět do Elly, abychom si dali další dobré jídlo a užili si zbytek večera. Tedy, takový byl plán. Kdyby nám jej nepokazil – hádejte kdo – tuk tuk. Převodovka byla ta tam… Prostě už tuk tuk nechtěl ani řadit. Do toho padla tma a my stáli před problémem, kdy jsme před sebou měli dlouhou cestu do kopce bez světel a s mrtvou převodovkou. Tuk tuk prostě váhu nás všech nezvládal.

Rozhodli jsme se rozdělit a tentokrát jsem zůstal v tuk tuku já s Eliškou, kluci šli pěšky. I když byla tma a viděli jsme sotva na metr, dovedli jsme s Eliškou tuk tuk až na vrchol kopce, odkud to bylo už jen dolů, zastavili jsme a čekali na kluky. Věděli jsme, že než vyjdou pěšky nahoru, bude to nejmíň hodina. O to větší překvapení pak bylo, když kluci za pět minut seskočili z jedoucího náklaďáku s tím, že mu dolů pod kopcem skočili na korbu a prostě se na punkáče svezli. Frajeři.

Už nám ani moc nevadilo, že tuk tuk skoro nejede, z kopce jel tak i tak. Stále jsme ale měli před sebou minimálně ještě 700 km. V apartmánu při večeři jsme se pak s Tuk Tuk Company domluvili, že z Elly do Kandy pojedeme vlakem a oni nám mezitím tuk tuk opraví nebo přivezou nový přímo do Kandy. Bylo skvělé, že se s nimi dalo domluvit. Aby taky ne, když už jsme za to platili tolik peněz.

Zbytek večera jsme strávili lenošením a odpočíváním u jídla, které jsme na večer konečně dohnal. Ella je krásné turistické místo ve dne i v noci…

Chcete vědět o speciálních akcích, chystaných projektech a získávat slevy?
Zaregistrujte se do našeho newsletteru!