fbpx

Tuk tukem napříč Srí Lankou | Den 3.

Třetí pokračování naší tuk-tuk cesty Srí Lankou

V prvních dvou částech jsi se  dočetl/dočetla, jak jsme si na Srí Lance půjčili tuk-tuk a začali naše dobrodružství, vyzkoušeli surfování, poznali místní obyvatele a zažili trable nejen s tuk-tukem, ale i s mezikulturními rozdíly.

Dobré ráno Srí Lanko

Hero of War od Rise Against je můj oblíbený song. Slyším jej hrát a po pár vteřinách si začínám uvědomovat, že ho mám vlastně nastavený jako budík. Je 5:30 a já si matně vzpomínám, že jsem si jen před pár hodinami na pokraji limba tenhle čas nastavoval. Achjo. Prozkoumávání Srí Lanky je krásné, ale taky náročné.

Kolik to vůbec bylo? 3 hodiny spánku? Možná 3 a půl. Ale co se dá dělat. Pomalu se probírám a chci se zvednout, když v tom mě začne všechno svědit. A nejvíc ze všeho mě svědí hlava. Já blbec si musel špatně zapnout moskytiéru, protože jsem doštípaný po celém těle. A co je nejhorší…? Ten největší štípanec mám přímo uprostřed čela. Takže k tomu všemu budu vypadat jak kretén. 

Amík se vedle mě taky pomalu probouzí a vypadá to, že celý Governor camp taky. Tím myslím všech 5 vysmátých domorodců, kteří camp provozují. Zatímco se snažíme ještě v polospánku dát v koupelně bez střechy dohromady, oni pobíhají od budovy k budově a nosí na stůl Samahan, Kottu a Rotty. Jsou vážně pečliví a moc mílí. A to i přes to, že je na mě takhle po ránu děsný pohled, bývám nepříjemný a nevrlý. Aspoň něco málo do sebe naházím, protože celé dopoledne budeme venku a nechci být ještě víc nevrlý z hladu. Už tak dost, že začíná pršet. 

Plán je jasný. Dopoledne si chceme trochu odpočinout v přírodě, protože odpoledne nás čeká náročná cesta do hor. Několik dní předem jsme si proto objednali Jeep a v něm máme v úmyslu projet Srílanským národním parkem a užít si trochu toho safari. 

Projížďka na safari

Ještě jsme ani nedojedli a už víme, že máme zpoždění. Když o tom zpětně přemýšlím, měli jsme zpoždění neustále, pořád a furt. Lidi na Srí Lance mají běžně na všechno čas, ale když se s nimi domluvíš na jasný čas, obvykle tam jsou přesně. To je případ i našeho řidiče Jeepu, který je přesně na čas, i když my nestíháme. Ale je v pohodě. Říká, že chvíli počká. Nahážeme do sebe zbytek snídaně, kontrolujeme techniku a vybavení a sedáme do Jeepu. Slunce už vychází, ale vypadá to, že dnes svítit moc nebude. 

Vjíždíme do parku Udawalawe, kde nás čeká několik hodin pátrání mezi stromy, keři a trávou a hledání nejrůznějších zvířat. Bohužel v tomto počasí není viditelnost nijak valná a tak vidíme hlavně slony, pávy, menší ptactvo a sem tam buvoly. Pantera, na kterého celou dobu čekáme, se nám zahlédnout nepodařilo. 

O tom, jak to v národním parku vypadalo více řeknou tyhle fotky.

Včerejší cesta do brzkých ranních hodin mi dala zabrat, protože poslední dvě hodiny v parku a zpáteční cestu jsem prospal, i když to v jeepu na hlíně skákalo jako na motorkářské dráze. Ale kdysi jsem se naučil spát a usnout za jakékoliv situace a to skákání bylo to poslední, co mi vadilo. 

Rande s Amíkem

Vracíme se do Governor campu a hned po příjezdu si začínáme uvědomovat jednu věc. Fakt jsme tady dnes přenocovali? V noci vše vypadalo úplně jinak a teď kolem 12 hodiny celým campem prostoupilo denní světlo a stal se z toho přenádherný kus srílanské přírody. Camp stojí hned na břehu vodní nádrže sloužící k zaplavování okolních rýžových polí na kraji tropického lesa plného palem a všech možných papoušků. V tu chvíli jsem u břehu uviděl kajak a mé vodácké srdce zaplesalo. Půjčíme si jednu loď a poplujeme na jezero. 

„Hey mister, hey mister, don’t forget your safety vest.“ Mladý Srílančan na mě volá a nese mi vesty. Na co vesty sakra? Říkám si. Je to absolutně stojatá voda a berem si na ní sea kayak. Tady fakt vestu nepotřebujem. Ale Srílančan trvá na svém. „No safety vest, no 

boat.“ To mě docela štve. „Hey, I don’t really need it. Look at it, this lake is for children.“ Ale bohužel. Kluk se nedá ukecat. Žádná vesta, žádná loď… S potupou si vestu oblékám, protože na tu vodu chci, ale moje kajakářské sebevědomí je v tu chvíli to tam. 

Čas pádlovat

Táhneme loď k vodě a já Amíkovi dávám pár základních lekcí pádlování. Vypadá to, že to pochopil rychle a vyrážíme na vodu. Po chvíli, kdy si Amík zvykl na to, jak se sea kayak naklání, mu to začíná jít. Postupně se dostáváme až doprostřed jezera, kde na ztrouchnivělých stromech sedí hejno volavek a dalších vodních ptáků. Může jich tady být dohromady tak 100. Je to velkolepý zážitek. Pádlovat jezerem, které je tak hustě osídleno ptáky, je neskutečný zážitek. Já vím, že jsem tady na kajaku zrovna s Amíkem, ale tohle je vážně neskutečná romantika… A když do toho začne lehce pršet… No, tak to je top.

Vracíme se zpět ke břehu a vidíme místní, jak běhají tam a zpátky. Jsme tu přesně včas. Už nás přemáhá hlad a Srílančani nosí na stůl. Copak to máme? 7 talířů? Paráda, rice and curry. Mé v tuto chvíli už nejoblíbenější místní jídlo. Myslím, že pobyt tady v Governor campu byl jeden z nejkrásnějších pobytů na celé Srí Lance. Rozhodně nejkrásnější ubytování. Moskyti, nemoskyti…

Tuk-tuk: Cestou necestou, polem nepolem

Po vážně vydatném obědě, který si všichni čtyři užijeme, se balíme a pomalu se vydáváme na cestu do hor. Nakládáme vybavení do tuk-tuku, sedáme do něj a chceme jet. Ale ne, ještě ne. Místní chtějí fotku. Ok, takže zase ven z tuk-tuku a jdeme si s nimi udělat fotku. Tihle domorodci jsou fakt bombovní.

Teď už ale skutečně odjíždíme. Prvních pár kilometrů jedeme terénem a poté se cesta změní ve starý asfalt. Znovu se nám ale kouří z motoru, tuk-tuk ztrácí výkon a my jsme v koncích. Co teď ? Díky bohu za nonstop zákaznický servis tuk-tuk company. Voláme jim, že potřebujeme tuk-tuk vážně rychle dostat do opravny. Položí nám telefon s tím, že nám zavolají, jakmile seženou opraváře v naší blízkosti. Po pár minutách skutečně volají a posílají nám lokaci na mechanika, který je od nás jen 12 km. Namíříme si to k němu a jsme rádi, že bude tuk-tuk zase v pohodě a můžeme vyrazit na cestu do hor. Snad…

Když dorazíme do domluveného servisu, nestačíme se divit, jak vypadá. Jedna dílna, před kterou je odstaveno několik tuk-tuků a snad dvacet starých rezavých motorek. Já vlastně ani nevím, co jsem čekal… Vypadá to, že za dílnou je místnost, možná dvě. Tam mechanik bydlí ještě se svým synem, který mu v dílně pomáhá.  Prostě klasický srílanský home made byznys. Mechanik rozebírá motor a lámanou angličtinou – spíše prsty – ukazuje, co je špatně. Pak vezme kryt olejové nádrže, vezme jej na brusku a vybrousí jej, aby nádrž doléhala. Unikal nám z ní totiž olej ve velkém.

A zase něco přes plán

Po hodině oprav, kdy máme ještě dobrou náladu, ale přijde s tím, že máme poškozený chladič. Nebo to tak aspoň vypadá podle mých základních znalostí motoru. To jeho: „Kula end“ prostě fakt napoprvé nepochopím. No dobře, takže ještě bude vyměňovat chladič. A mně už v hlavě skáčou cifry. Kolik asi tak stojí chladič na Srí Lance? Sednu si na židli vedle Elišky a Davida a čekáme na opraváře. 

Zase jsem usnul, protože když mě budí šťastné hlasy, zjišťuju, že utekly dvě hodiny a my máme víc, jak tři a půl hodiny zpoždění. Chladič je ale opraven a mechanik mě bere na krátkou jízdu, aby ukázal, že vše funguje jak má. A cenovka? Za celou opravu něco přes 12 tisíc rupií. Tuk-tuk company po nás chce, abychom si opravu zaplatili sami, ale to se nám nelíbí a díky Amíkovým vyjednávacím schopnostem v angličtině vyjednáme, že si to company zaplatí sama, protože my si přece za ty prachy nepronajali téměř nepojízdný tuk-tuk, že jo. 

Tuk-tuk je opraven a my konečně po všech útrapách vyrážíme do hor. Konkrétně do města Ella. Ella leží ve výšce 1041 metrů nad mořem, takže o žádné velehory nejde, ale když vyrážíš z nadmořské výšky 0 metrů nad mořem, 1041 výškových metrů se pro tuk-tuk zdají nereálné. Přece jen, výkon tohohle vozítka mi připadá jen o něco silnější než zahradní sekačka. 

Ella

Ella je nejvýše položené město na Srí Lance, leží uprostřed čajových plantáží, ze kterých je do celého světa vyvážen Ceylon tea. Takže tohle město je uprostřed celého toho čajového byznysu a proto je turisticky vysoce navštěvované. 

Ale zpět k naší cestě. Mezi námi a Ellou je necelých 200 km a těch posledních 30 bude do pořádného kopce. Po téhle únavné přestávce na opravu tuk-tuku a s vyhlídkou toho, co nás čeká, zastavujem u cesty a dáváme si kokosy. Protože když potřebuješ energii, to nejlepší, co ti ji na Srí Lance dodá, jsou kokosy. Cesta nás ale vede dál a my uháníme po hlavní cestě, která je na místní poměry dobře upravená. Cesta protíná rýžová pole od horizontu k horizontu. Dobrých 50 km nevidíme nic jiného než rýžová pole. Tohle je přesně ta část cesty, kterou si budu pamatovat i po letech…

A je to tady!

Dorazili jsme k úpatí hor, tady začíná a končí veškerá sranda. Tak jdeme na to. Zpočátku se cesta zvedá jen lehce a tuk-tuk jí poměrně dobře zvládá. Už jsem měl i tendenci zakřiknout to a prohlásil jsem, že by to ta motorka mohla snad všechno i vyjet. Vzápětí si ale uvědomuju, že tak jednoduché to nebude. Jsme moc těžcí a takhle to nikdy nevyjedeme. 

Dejv sedí za řídítky a Eliška s Amíkem a mnou vzadu. Každou chvíli jsem nucený vyskakovat z jedoucího tuk-tuku a tlačit jej nahoru. Cesta ale stoupá pořád víc a víc, až nakonec tlačíme tuk-tuk s amíkem ve dvou. Ten večer jsme se vážně nadřeli. Přijíždíme k vodopádům, které jsou tak v půli kopce, kterým vede cesta. Tady odpočíváme a děláme fotky, protože tenhle vodopád je místní atrakce. Vůbec nevadí, že je něco po deváté večer a je tma, profíci fotografové umí fotit i v těchhle podmínkách. 

Po dvacetiminutové pauze znovu vyrážíme a po dalším úporném tlačení tuk-tuku se dostanem do místa, kde už cesta není tak příkrá a tuk-tuk zvládá jet i sám. Tedy beze mě a Amíka. Fuck it, říkáme si a rozdělujeme se. Dejv s Eliškou jedou tuk-tukem nahoru a my s Michalem jdeme pěšky. Máme to nahoru asi ještě 30 minut, koušou nás komáři, protože se do toho kopce potíme jak blázen, ale nakonec přicházíme do Elly. 

Kouzelné místo Srí Lanky

Noční Ella mě dost překvapila. Všude jsou neonové poutače, obchody a restaurace a můj první dojem z ní byl: sakra, jsme ještě na Srí Lance? Tady to vypadá skoro jako ve Vegas… A turisti, všude jsou turisti… No, moc dobrý první dojem jsi na mě neudělala Ello, co si budem povídat. 

Teď ale musíme najít náš apartmán, který jsme si ještě v Pitty Valle objednali. Je skrytý v bočních uličkách Elly, ve kterých se téměř nedá orientovat. Nesvítí v nich žádné světlo a musíme si svítit telefony. Po 20 minutách hledání ale náš apartmán konečne nacházíme a majitel nas vítá horkým Samahanem. Nádhera. 

Je něco před půlnocí a my už dokážeme myslet jen na jídlo. Takže už nic neřešíme a v jedné místní restauraci si dáváme královskou večeři za 8000 rupií. Zítra nás totiž čeká velký den. Na sunrise máme v plánu výstup na horu Adams peak a pak deštným lesem k nejstaršímu železničnímu mostu na Srí Lance a kdo ví, co ještě dalšího… Ukládáme se ke spánku v apartmánu se dvěma manželskými postelemi a vypadá to, že s Amíkem nás zase čeká hezká noc 😀

 

Tento den jsme strávili převážně na cestě. Příští díl však bude výživný, protože budeme objevovat krásy místních hor. Pokračování zde.

Chcete vědět o speciálních akcích, chystaných projektech a získávat slevy?
Zaregistrujte se do našeho newsletteru!