fbpx

Tuk-tukem napříč Srí Lankou | Den 2.

Čeká nás surfing!

V 7 hodin ráno se ozval strašný zvuk. Sotva jsem usnul a už mě zase budí budík? No jasně, zapomněl jsem na to, že dnes ráno ještě jdeme na surf. Jsme domluveni, že na cestu vyrazíme někdy kolem poledne, a tak je ještě dost času využít pravděpodobně poslední možnost, kdy si na Srí Lance můžeme jít na surf a sjíždět vlny. Tak se chystáme, já, David, Amík i Eliška.

Sice se mi vůbec nechce, ale včera jsme se domluvili a nechci o surfing po rozbřesku přijít. Takže se v rychlosti nachystám a jdu hledat Sameeho, který učí cizince základy pro surfing. Jdu na jisto. Sedí u baru hostelu, ve kterém jsme ubytovaní, a oblbuje blonďatou Švýcarku. Sameer Zoysa, ukázkový příklad Srílančana malý, hubený, dlouhé vlasy a úsměv od ucha k uchu. Už z dálky na mě volá: „Hey, Daniel, what about your tuk-tuk trip? Are you ready for surfing?“ Surfing je jedna z mnoha věcí, kterou jsem si na Srí Lance opravdu zamiloval, ale o tom se rozepíšu jindy.

Vyrážíme na cestu k pláži. Využívám příležitosti, jak se něco o řízení toho vozítka přiučit, a zjišťuji třeba to, že tuk-tuk může jet až 90 km v hodině, ale od 60 už je to nestabilní trojkolka, kterou raz dva otočíme na střechu. Ptám se ho, jak dlouho trvá běžnému Srílančanovi autoškola na tuk-tuk. Je to skoro jako u nás — 3 měsíce i se zkouškami, jízdami, znalostmi silničního provozu a tak dále. O to víc mi přijde vtipné, že nám dali řidičáky po 3 minutách rychlokurzu. Ale počítám, že bez našich evropských řidičáků by to neprošlo… No, spíš doufám. 

Zpoždění, ještě než jsme vyrazili

Do výčtu „srílanských lásek“ patří i místní kuchyně. Od střední školy miluju ostré jídlo. A tady je ostré úplně všechno. S tím jsem taky počítal. Co jsem ale vážně nečekal, bylo jídlo, které je ze začátku sladké a po pár kousnutích začne být pekelně ostré. Rotti. To fakt dostane každého! Po pár hodinách surfování se tím nadlábnu a jedu zpět za Davidem a Eliškou, abychom konečně odstartovali náš vysněný trip.

Při návratu zpět na hostel mě čeká pár nepříjemných zpráv. Dle plánu máme zhruba 8 hodin zpoždění. David s Eliškou nemají hotovou práci, protože každé dvě hodiny vypadne proud včetně internetového připojení a Amík, kterého máme vyzvednout po cestě, bude na místě až večer.

Michael (my mu říkáme Amík) se přiživoval jako fotomodel a musel dokončit zakázku, ale já si myslím, že chtěl sníst celý ten raut, který tam má zadarmo, než se s námi vydá na cestu. Tuší, že jej čeká náročná cesta.

Z toho vyplývá, že mám čas na trochu relaxu. Dopisuju cestopis z hory Triglav a přemýšlím, jak to celé asi bude vypadat. Nejspíš jsem i na chvíli usnul, protože je 17 hodin a David už souká batohy do tuk-tuku.

Hurá na cestu! 

Vypravování bělochů na cestu vypadá jako událost týdne: Všichni místní nás vyprovázejí a loučí se, jakoby už nás nikdy neměli vidět. Možná si taky myslí, že už nás neuvidí. Podávám Davidovi batohy a zásoby. Zjišťujeme, že vzadu tuk-tuku je tak málo místa, že Amík tam nikdy svůj bágl nenacpe. Sotva se tam vejdou ty naše tři a vybavení. No, budeme si muset nějak poradit.

David s Eliškou nasedají dozadu. Začátek cesty je na mně. „Když už je to taková sláva a všichni domorodci se seřadili venku, tak aspoň zamachruju a ukážu, že už mi to řízení jde,“ říkám si a vkládám klíč do zapalování. Zapnu světla, i když to vypadá spíš na stěrače, povolím ruční brzdu a… Nejedem, hned to zdechlo! Sklápím uši, v hlavě si nadávám do debilů, znova startuju a pomalu vyrážíme. 

Už jsem zmiňoval, že Srí Lanka byla kdysi britskou kolonií? Vliv Britů zůstal minimálně v dopravě. Jezdí se tu po levé straně silnice. Na to si vzpomenu hned, jak vjedu do pravého pruhu hezky na Evropana, když na mě z dálky troubí autobus. No jo, začátek tripu, jak se patří! 

Rovnou do ostrého provozu

První část cesty z Pitiwella přes Galle do Weligama. 35 km v ostrém provozu večerní Srí Lanky vozítkem, které zatím víc řídí nás, než my jej. Evropan nemůže pochopit srílanský provoz. Do teď si myslím, že místní doprava nemá žádná pravidla. Je to absolutní chaos a platí tady právo silnějšího. Vidíš skulinu v provozu, kterou by se dalo dostat dál? Tak do ní vjeď, protože jinak do ní vjede někdo jiný. 

Tady se s tím vážně nikdo nepárá a veškerá vozidla dodržují rozestupy maximálně několika desítek centimetrů. Blinkry nikdo nepoužívá, takže je to místy dost intuitivní řízení plné nervů a nadávek. Ale nějakým záhadným způsobem to funguje. Dopravní nehodu jsme snad za celou dobu našeho putování neviděli. Co se ale týče propocených triček z nervů v místním provozu, těch bylo nepočítaně.

Na provoz je potřeba si zvyknout, pak už to šlape. Blbý ale je, když ti vyskakuje rychlost, protože neutrál je v řazení přesně mezi 1 a 2. Takže vždy, když se chceme v provozu rozjet, rychlost vyskočí a my nestačíme nadávat… Natož řadit. Víte co? Tady máte drobnou ukázku…

Asi po hodině cesty dorazíme na místo určení, kde nás čeká Amík s kamarádkou. Je čas večeře, tak si společně zajdeme na jídlo a já poprvé ochutnám to, co mi tady všichni doporučují – Rice and Curry. Na Rice and Curry je super to, že se podává jako raut. Prostě si naložíš, kolik chceš. Což se mi hodí, protože běžné srílanské porce mi většinou nestačí. Tady, v restauraci v Weligama, si ale dám na talíř pořádnou nálož a zjistím, že je to nejlepší jídlo, co jsem tady jedl. Už nechci jíst nic jiného! 

Oups

Po večeři se už v plné formaci vydáváme na cestu. Tuk-tuk nakonec uveze i další batoh, ale nejspíš nám sem tam spadne na hlavu. Průjezd městem si okořeníme skladbou Tunak tunak tun. Do hudby se rozvoní telefon. Několik vět lámanou angličtinou z mobilu, pár odpovědí. Amík položí telefon: „Tak hotel, kde jsme měli přespávat, přišel o střechu. Prý tam hodně foukalo a odletěla jim střecha, nabízí nám ale náhradní ubytování, které je trochu jinde, ale zhruba stejně daleko.“ Nevěděli jsme, jak na to reagovat, tak jsme zase pustili na celé pobřeží Tunak tunak tuk a jeli jsme dál.

Blíží se devátá večerní a my pokračujeme na poslední úsek dnešní cesty, i když trochu jiným směrem. 150 km noční krajinou plnou rýžových polí, měst a luhů do Governor Camp Udawalawe. Uháníme si noční krajinou, všude klid a ticho, teplo a pohoda. To je romantika! Skoro pořád v 50kilometrové rychlosti. Nikde nikdo…

Noční cesta

Po hodině a půl přibrzdíme v malé vesničce uprostřed ničeho. Střídáme řidiče, protahujeme nohy. Začíná nám docházet, že nedostatek prostoru bude při jízdě trochu větší problém než se zdálo. Jediný zdroj světla je jedna pouliční lampa a hvězdné nebe bez měsíce. Tisíce hvězd nás uhrane natolik, že jsme několik minut naprosto ticho. Jakoby se zastavil čas.

Věta „Hey, where are you from?“ nás vytrhne z transu. Ze tmy se vyloupla silueta postaršího muže. Na odpověď „Czech Republic“ pokyvuje. Nejspíš ani neví, kde je Evropa, ale stojí s námi i nadále. David se chystá k řízení a zbytek stále sleduje hvězdy. Unavení už začínáme zabrušovat do meta fyzikálních a filozofických témat. Skončíme snad až u černých děr. Říkáme si, že u nás je teď přesně opačná obloha. U nás zimní, tady letní. 

Ani nevím, jak to Amíka napadlo, ale když se postarší muž zapojí do polemiky (už tu s námi stojí asi 15 minut) o rozdílu povah hvězdné oblohy, Amík jej mystifikuje po zbytek jeho života. „You know, in Czech Republic, we have a totally opposite star system.“ Z toho je chlapík docela zmatený a vyptává se dál. Amík pohotově odpovídá. „We have black stars and a white sky!“ Myslíme si, že tam chlapík nejspíš stojí ještě dnes, kdy čteš naše vzpomínky.

Siluetu muže necháváme za námi. David se chopí řídítek tuk-tuku a už si to uháníme zběsilou rychlostí 50 kilometrů v hodině po noční silnici. Teda alespoň do té doby, než si někdo všimne, že se nám strašně kouří z motoru. Co to může být? Olej máme dolévat zhruba každých 100 km, ale to jsme dnes ještě neujeli. Naštěstí narážíme na benzinku, které jsou na Srí Lance úplně všude. Nejspíš z důvodu malých nádrží tuk-tuků.

Trable s tuk-tukem

Je něco před půlnocí. Doufáme, že nám obsluha benzínky poradí. Mladý kluk v čepici za námi přijde, ale vůbec neumí anglicky, tak zavolá staršího kolegu. Ten umí pár slovíček. Snažíme se s nimi domluvit všemi možnými způsoby. Co se s našim korábem děje nám ani jeden nedokáže vysvětlit. My uvažujeme, jestli můžeme jet dál. Neradi bychom motor zadřeli hned první den tripu.

Po chvíli volá Amík na infolinku tuk-tuk company. Ti nám samozřejmě nedokáží poradit a řeknou nám, ať zavoláme zítra. Oni najdou v okolí mechanika, který umí anglicky a motor nám opraví. Takže kluka s čepicí necháme dolít olej a podle jeho rady „Slow, slow“ se vydáváme na cestu. Do cíle cesty nám chybí asi 30 km. Máme zpoždění jak hrom, protože v campu jsme měli být v 11 večer a táhne na jednu ráno. Sedíme v tichosti. Nervózní, jestli náš trip neskončí dřív, než začal.

Pomalinku zdoláváme posledních 30 km a dorážíme do Governor Campu. Tady se ukazuje fantastická srílanská povaha a pohostinnost. I když přijíždíme takhle pozdě – nebo vlastně brzo – ráno, vítají nás s úsměvem na tváři a snaží se nám poskytnout perfektní servis a s „Hey, mister“ a „Lady, over here!“ nešetří. Samahan takhle před spaním přece každému zvedne náladu. Eliška dostává jako „lady“ uzavřenou a klimatizovanou místnost. David se s unaveným úsměvem zavírá s ní.



 

 

 

 

 

 

 

 

Na mě s Amíkem zůstává nocleh venku, pod střechou. Jediné, co nás chránilo od náletu hmyzu, byla síťka zavěšená ze stropu. I tak považujeme místo za luxusní. Z posledních sil se opláchneme v koupelnách bez střechy a upadáme do postele. Sakra, ani nevím, jestli jsem si stáhl moskytiéru!

Pokračování je tady!

 

Chcete vědět o speciálních akcích, chystaných projektech a získávat slevy?
Zaregistrujte se do našeho newsletteru!