fbpx

Tuk-tukem napříč Srí Lankou | Den 1.

Tohle je tak trochu jiný cestopis ze Srí Lanky. Pronajali jsme si tuk-tuk, s ním projeli kus celého toho fantastického ostrova a zažili nezapomenutelné dobrodružství.

Hned na začátku si ale dovolím poznámku. Tenhle cestopis není v žádném případě o tom, abychom Srí Lanku vyzdvihovali jako dokonalou zemi pro dovolenou. Naopak, nabízíme ji v její skutečné, nefalšované podobě. S jejími krásami a dokonalostmi, ale taky se všemi neduhy, chybami a problémy. Ale něco můžu prozradit už teď. Byla to pekelná jízda. Ráj na zemi, romantika, vřelost lidí, jídlo, oceán, ale taky jeden fuck up za druhým, bída, hlad, dealeři, zloději a podvodníci.

Co se týče cestování, jezdím rád „na blind“. Nerad své vlastní cesty plánuji a raději se spokojím s konceptem denních dílčích cílů, kterých chci dosáhnout, a s lehkým nástřelem toho, jak se k nim dopracuji. Žádné velké plánování. Prostě jasná kostra, zabalit bágl a jde se.

Cestu tuk-tukem napříč Srí Lankou jsme ale museli naplánovat o něco důkladněji. Přece jen, jeli jsme 4 a každý to nemá tak, jako já. Takže jsme se plánováním zabývali o něco dýl, ale nakonec jsme stejně zjistili, že to nejsme schopni splnit do puntíku. Proč? Protože Srí Lanka.

Den 0

Výchozí pozice

Po několika dnech surfování, relaxování, opalování a hektolitrech vypité kokosové pálenky Arracku začínáme své dobrodružství na jižním pobřeží Srí Lanky, v Pitiwella. To je naše počáteční pozice. Celý následující týden budeme trávit na Srí Lanských cestách necestách. Tři kluci, jedna dívka, jeden tuk-tuk a víc jak 1 000 km. Samo o sobě 1 000 km není nic hrozného, když cestuješ v autě Evropou. Ale s plně naloženým tuk-tukem? Hned se k tomu dostanu.

Cesta pro tuk-tuk

K tomu, abychom tuhle bláznivou cestu podnikli, nejdříve potřebujeme samotný dopravní prostředek. Na Srí Lance funguje jedna společnost Tuk-tuk Rental, která je pronajímá. Ta ale sídlí v hlavním městě Kolombu, které je vzdálené 140 km. Samotný pronájem tuk-tuku stojí v přepočtu asi 10 000 Kč + dalších 10 000 Kč jako vratná záloha. Sice si můžeme nechat tuk-tuk dovézt až k nám, ale to stojí dalších 1 700 Kč. Když k tomu započítáme další nezbytné náklady – jako třeba dva Srí Lanské řidičáky, bez kterých tady jezdit nemůžeš – šplhá se to do vysokých částek.

Proto volíme levnější variantu a s Davidem – druhým řidičem, kameramanem a fotografem v jednom – si pro tuk-tuk dojedeme přímo do Kolomba. Z Galle, které je od Pitiwella vzdáleno jen 7 km, do Kolomba vede jediná dálnice na celé Srí Lance. Takže je to jasné, pojedeme dálničním autobusem.

Sedáme do dálničního busu, který zastavuje až na místě určení a oproti 1 700 Kč, za které by nám tuk-tuk dovezli na místo, nás bus stojí 800 rupií, což je asi 85 Kč. Takže paráda. Než v buse usnu, počítám, kolik by asi stála cesta dlouhá 140 km dálničním autobusem v Česku.

Na místních autobusech se dá řídit hned několika pravidly:

Za prvé: Často vůbec nezastavují. Prostě jen přibrzdí a ty vyskočíš nebo naskočíš.

Za druhé: Pokud nejedeš z hlavního města, něco jako jízdní řád vůbec neexistuje. Jakmile je autobus alespoň ze tří čtvrtin plný, jede se a hotovo.

Za třetí. V každém busu je vepředu nahoře televize, odkud v jednom kuse hraje místní pop-folk. A to je jedna z věcí, která tě na tomhle bláznivém ostrově začne štvát jako první!

A za čtvrté: to neplatí ani tak o busech, jako o všem, co tady zažiješ – Srí Lančané něco buď nemají nebo mají, ale pokud to mají, používají to na maximum, a to až extrémně. Takže sedíme v Highway busu, ve kterém jede klimatizace na max. Venku je sice něco ke čtyřicítce, ale přísahám, že vevnitř je maximálně 17 stupňů.

Zpětně jsem si uvědomil, že tohle je přesně to, co definuje Srí Lanku. Buď to nemám a nepoužívám nebo to mám a používat to budu dokud to nezničím nadměrným používáním.

Kolombo

Když dorazíme do Kolomba, čeká nás nelehký úkol. Dostat se na jihozápadní periférii hlavního města. Máme štěstí, do části Dehiwala-Mount Lavinia jede za pár minut autobus. Nasedáme do něj a za chvíli se vydáváme na cestu. S tuk-tuk company jsme domluveni na tom, že si tuk-tuk převezmeme v pět hodin odpoledne.

A tady přichází na scénu pravidlo pro autobusy č. 2. Ačkoli máme příjezd do Mount Lavinia plánovaný na 17:00, už v 16:45 si s Davidem uvědomujeme, že to nikdy nemůžeme stihnout! Autobus zastavil po deseti minutách jízdy a teď už 20 minut stojí na místě. Tady má každý na všechno čas. Všichni ti prodejci novin, jídla a šperků, kteří procházejí stojícím autobusem nám na náladě nijak nepřidají. A ve chvílí, kdy do autobusu vejde místní žebrák hrající na tamburinu a zpívající něco, co v jeho hlase zní jako škrábání nehtů o tabuli, a ještě za to chce peníze, vysedáme z autobusu. Ale i taková je Srí Lanka… Takže jsme ztratili skoro hodinu, cíl cesty v nedohlednu a nabíráme velké zpoždění.

Nezbývá než zkusit sehnat tuk-tuk taxi.

Jeden řidič nemluvil anglicky, druhý nechtěl jet tak daleko. Třetímu řidiči jsme prostě skočili do tuk-tuku. Sice nezná místo, kam chceme dovézt a taky téměř nemluví anglicky, ale nakonec se nám podaří s ním domluvit na tom, že nás tam zaveze, když mu budeme podle GPS navigace ukazovat, kam že to vlastně chceme jet. Je to ale poměrně dlouhá cesta a zrovna je špička. Do GPS nastavujeme nejkratší cestu a po čase uháníme bočními uličkami Kolomba. Díky tomu brzy zjišťujeme, že v hlavním městě je snad víc hliněných cest než těch asfaltových.

Ale je to paráda, konečně začíná ta ADVENTURE, za kterou jsme sem jeli! Řidič tuk-tuku je ale dost nervózní, těmito cestami rozhodně nejezdí a má očividně strach. Před každou zatáčkou mu několikrát ukazujeme, kam má jet, aby skutečně odbočil. Říkám mu: „Turn left“. On na to: „Left?“ Já: „Oh yes, turn left. Hey look, that’s left.“ Není si vůbec jistý, kudy jet. Musí to pro něj být taky dobrodružství. Dva velcí běloši, kteří na něj ustavičně řvou něco, čemu on nerozumí.

Když nás konečně vysazuje na místě, tečou z něj krůpěje potu a my mu k penězům, co chtěl za odvoz, dáme 200 rupií navíc. Chudák ani nepochopil, že to má za problémy, které jsme mu způsobili a peníze nám vrací. Naznačujeme mu, že je to pro něj a ať si je nechá. Na tváři se mu rozzáří úsměv. Tahle cesta mu za to nakonec stála…

 

Máme to, můžeme jet

Konečně. Jsme u tuk-tuk company, i když skoro o hodinu a půl později. Kurz, jízdy a mini zkoušky řízení s Davidem děláme po tmě a instruktorovi nijak zvlášť nevadí, že před pronájmem jsme oba dohromady tuk-tuk řídili asi tři minuty. Hlavně, že mu dáme 5 hvězd do hodnocení v jeho smartphonu. Všichni jsou spokojeni.

Instruktor se nás ptá, kam jedeme. Když mu prozradíme, že do Pitiwella, důrazně nás upozorňuje na to, že v žádném případě dnes už nemáme nikam jezdit. Je tma, prší, nikdy jsme tu v provozu neřídili a v Kolombu je pořád špička. Všechno tohle zní jako pádné argumenty, proč počkat do zítřka. No… nezbývá než mu říct, ať nemá strach. Popojedeme jen kousek do hotelu, kde přečkáme noc a vyrazíme až zítra ráno, kdy to bude bezpečnější. Trocha lži by neměla nikomu uškodit.

Návrat do Pitiwalle

Není čas ztrácet čas, takže vyrážíme ještě dnes. Je před námi 130 km do Pitiwella. Domlouváme se tak, že jako první bude řídit David a v půlce cesty se vystřídáme. Já jej zatím budu navigovat z Kolomba. Sotva vyjedeme, navigace hlásí, že je před námi dopravní nehoda a zdržení skoro na hodinu. Do toho se nám vážně nechce, kor když tuk-tuk řídíme poprvé. Naviguju tedy Davida bočními cestami tak, abychom nehodu objeli.

Díky tomu se po chvíli dostáváme do zvláštní části Kolomba, kam běžný turista jen tak nezavítá. Za několik chvil vjíždíme do slumů, kde žijí ti nejchudší obyvatelé Srí Lanky. Polorozpadlé chatrče a příbytky, které si Evropan ani nedokáže představit. A kolem nich individua, která sotva stojí na nohou. Celé tohle místo je neuvěřitelně pochmurné a temné. Chudoba, bída a pot je tady cítit všude okolo. Po chvíli říkám Davidovi: „Dave, sakra, dupni na to, nebo nás tady zabijou, vykuchaj a prodaj na orgány.“ Škoda, že z tuk-tuku nevymáčkneme víc jak 60 km za hodinu. I v takové rychlosti jsme měli pocit, že ty dvoumetrové díry v cestě nadlétáváme.

Daří se nám ale z Kolomba vyjet a pomalu si začínáme cestu užívat. Je to tady! Vydáváme se na cestu. Jsme nadšeni a plní entusiasmu. V tom nás zastavuje policejní hlídka. Jsou doslova udiveni tím, že vidí 2 bělochy za řídítkami tuk-tuku. Později jsme se dozvěděli, že je to asi tak obvyklé, jako sníh na pláží Unawatuna.

První komplikace s tuk-tukem

Když nám zkontrolují doklady, tuk-tuk vypoví službu. Z nějakého důvodu nejde nastartovat a zařadit. Přímo před policií – super. Strážník se ale směje a když mu vysvětlíme, že jsme si tuk-tuk před chvíli teprve půjčili a řídíme ho sotva půl hodinky, opře se do vozítka, popotáhne jej dopředu a otočí řadícím kroužkem. Tím vyřadí do neutrálu a tuk-tuk zase přede jako koťátko.

Funguje to totiž přesně naopak než v našich autech. Když po zhasnutí motoru člověk zařadí rychlost, startér se zablokuje a musí se provézt podobný manévr tomu, co právě udělal strážník. Pro nás je to super zkušenost. Než vypneš motor, vždy vyřaď do neutrálu a zapni ruční brzdu!

Když se vrátím úplně na začátek téhle cesty po příletu na Srí Lanku. První věc, co mě dostala, byla to, jak každý Srí Lančan neúnavně nabízí své služby tuk-tuk taxi. A to pořád, za každých okolností i v případě, kdy vidí, že jsem odmítl tři taxikáře před ním. V podstatě, kamkoli se na Srí Lance pohneš, odevšad slyšíš: „Tuk-tuk? Wanna tuk-tuk?“

Místní tady v běloších vidí velký byznys

Kor když má potenciální zdroj byznysu na zádech velký batoh. Můžeš mi věřit, že pokud jsi ve městě, nabídku od tuk-tukáře slyšíš minimálně 5krát za minutu. Brzo ti to začne být nepříjemné, protože to jinými slovy znamená, že ve městě neděláš nic jiného, než odmítáš taxikáře. A spousta z nich je dost neodbytná.

A přesně tohle nám teď přišlo sakramentsky vtipné. Takže si jedeme hezky v tuk-tuku a vždy, jakmile uvidíme místního, zpomalíme, přijedeme blíž k němu a zařvem na něj: „Tuk-tuk? You want some Tuk Tuk? Hey machan*, tuk-tuk ride!“ Tahle zábava nám až na výjimky vydrží po celou dobu naší cesty. Je totiž dokonalé vidět ty vyplašené obličeje místních, když je chce svézt bílý taxikář.

Po čase se s Davidem v řízení vystřídáme a stopne nás ještě jedna policejní hlídka, ale ta je snad ještě příjemnější než ta první. V tu chvíli vzniká sázka: Kolik nás stopne hlídek za celou naši cestu? Do Pitiwalle přijíždíme o dvě a půl hodiny později, ale pocity z řízení jsou skvělé. Těšíme se na zítřek, kdy vyrážíme na skutečnou cestu a velké dobrodružství začne…

Pokračování v 2. části.

 

*Machan [mačan] – sinhálsky „kamaráde“

Chcete vědět o speciálních akcích, chystaných projektech a získávat slevy?
Zaregistrujte se do našeho newsletteru!