Xtreme blog
Tuk tukem napříč Srí Lankou | Den 6.
Poslední deštivé ráno
Je právě 4:30, když začíná zvonit budík. Pomalu jej vypínám a s nechutí vstávám. Čeká nás dlouhý den. Pokud vše vyjde dobře a podle plánu, tak večer vrátíme tuk tuk a našemu dobrodružství bude konec. Přemýšlím o tom za zvuku deště, který zní z venku.
Pomalu vstávám z postele a jdu na terasu, abych zjistil, jaké je počasí. Bohužel jsem zvuk deště slyšel z postele správně. Prší hodně a nevypadá to, že by se to mělo zlepšit. Co na plat, na posvátnou horu Srí Lanky zjevně nevystoupáme. Je to velká škoda, na těch 2500 schodů jsem se fakt těšil. Vzhledem k tomu, že jsme dnes spali v oddělených místnostech, v rychlosti si jen zavoláme, že výstup rušíme, a tím pádem máme před sebou pár hodin spánku. Na nic nečekám a ulehám.
Když se probudím kolem osmé hodiny, pořád prší a vím, že lézt za takového počasí nahoru by bylo zbytečně nebezpečné. Takže co teď ? Náhradní program nemáme. Všichni čtyři se potkáváme na střešní terase apartmánu, kde si dáme poprvé za náš zdejší pobyt snídani, u které nikam nespěcháme. Ač je deštivé ráno a každou chvíli kolem nás létají blesky, my si užíváme líného rána a pomalé snídaně. Tohle je zatím nejpohodovější ráno na Srí Lance a zároveň hezká tečka za snídaněmi tohole tripu. Jen té hory Sigiriya je fakt škoda...
Lesk, bída a sloni
A proč jsme vlastně tady, pod sigiriuou, když už jsme na ni nelezli? Sloni. Sloni byli jedním z našich cílů a důvod, proč jsme právě v severní části centra ostrova. Nechali jsme se totiž zlákat příběhy o místních vychovaných slonech, na kterých se můžou lidé projet. Nikdo z nás nikdy na slonovi nejel a představovali jsme si to jako hezký zážitek ve spojení člověka a zvířete. Tahle iluze nás ale brzy přešla po tom, co jsme viděli, jak tady se slony zachází. Tenhle turisty oslavovaný zážitek jsme si zkusili, na slonech se projeli a zjistili, že s tím nikdo z nás nesouhlasíme. Způsob, jakým se majitelé ke svým slonům chovali, s námi otřásl. Chápu, že má slon nejtvrdší kůži vůbec, ale používat kopí k tomu, aby slon dělal to, co chce jeho vůdce, se snad nikomu nemůže zamlouvat.
Po tomhle nepříjemném zážitku jsme se shodli na tom, že tohle nebudeme ani nikde zveřejňovat a za stále vydatného deště jsme sedli do tuk tuk a ujížděli odsud pryč. Je jasné, že turisti z celého světa mají o zábavě různá mínění. Náladu nám spravil až oběd ve stejné restauraci, kde jsme předchozí noci večeřeli.
Srí Lanka holt umí být taková. V jednu chvíli máš pocit, že je tady jako v nebi a v druhé chvíli jsi naštvaný a vykolejený. Zatím převažují ty pozitivní věci. Když jsme se loučili s místními majiteli restaurace, kde jsme měli "včerejší večeři" i dnešní oběd, museli jsme jim dát alespoň skvělé hodnocení na trip advisoru a follow na instagramu, kde je sledovalo už celých 6 lidí. Je to prostě země, které ti ukáže krásu i bídu v jednom velkém balení.
U nohou Budhy
Co na plat, nebudeme tady vysedávat až do večera, čeká nás jen krátký přejezd, na jejímž konci nás čeká poslední velký cíl cesty. Dambulla. Posvátný budhistický chrám, před kterým na úpatí hory sedí největší pozlacená socha Budhy na světě. Prý má až 32 metrů. Sedáme tedy do tuk tuku a za vydatného deště vyrážíme.
Proč tady pořád prší a jen tak nepřestane? Na jihu ostrova je zrovna období sucha a na severní části ostrova zase období dešťů. A my jsme na severní části ostrova. V půli cesty nás zastaví – jako téměř každý den – policejní hlídka. Ale s Davidem jsme už ostřílení řidiči tohohle vozítka a nic nás už nemůže překvapit. Takže s hlídkou prohodíme pár vět, zasmějeme se a jedem. On tady vlastně vůbec nikdo z domorodců nechápe, když tuk tuk řídí někdo jiný než Ind. Kor když to je běloch.
V tuk tuku už je mezi posádkou za ten týden cítit malá ponorka, a tak už nikdo nic neriskuje. Všichni už té motorky máme plné zuby a začínáme se těšit na moře, které nás čeká na jihu. Když přijíždíme do Dambully, zjišťujeme, že je tady problém s parkováním a vstup do chrámu je samozřejmě zpoplatněn. Ať hledáme jak hledáme, nikde nevidíme, kde se vstup dá koupit. Pak nám někdo poradí, že kasa je někde z druhé strany hory, ve které se chrám nachází. Takže horu obcházíme a po půl hodině cesty konečně přicházíme k místu, kde nám dovolí vstoupit.
Na vrchol hory, ve které chrám leží, vedou schody kam až oko dohlédne. A všude opice. Jsou tady posvátné a nedokážeš si představit kolik jich tady je. Víc jako vždy řeknou fotky. Než vystoupáme až ke vstupu do chrámu, zabere nám to další dobrou půl hodinu. A když chceme projít dovnitř, zjistíme nemilou věc. Nepustí nás. Tedy ne pokud budeme mít odhalené holeně a kotníky a ramena. A taky žádné boty. Jiná kultura, jiná víra... Ale co teď?
Všichni kromě mě mají v batohu i dlouhé kalhoty. Jen já ne. Holt jsem si myslel, že kalhoty tady potřebovat nebudu. A v kraťasích mě sem nevpustí. Michal mi nabízí pyžamo. Nevím sice proč si vzal pyžamo do budhistického chrámu, ale budiž. Nejdřív odmítám. Nebudu tady přece chodit v pyžamu. Ještě když má na pyžamu tisíce malých červených srdíček. Po chvíli odmítání ale uznávám, že jinak to nepůjde, a před chrámem si oblékám krásné, romantické šedé tepláky plné srdíček. Holt proti gustu... :D
Dambulla je jeden z největších budhistických chrámů na světe a jako unikát je celý vytesaný do skály. Proto se mu taky říká jeskynní chrám. Jsou tu obrovské dómy plné soch a všude na nás dýchá historie budhismu. Spousta lidí na mě čumí jak na kreténa, protože ještě neviděli tak skvostné pyžamo, ale mám to na háku a nevšímám si toho. V chrámu strávíme víc jak hodinu a když vycházíme ven, zjišťujeme, že zase nestíháme. Navíc nás před chrámem zdrží místní výrobce hlavolamů a rébusů, který nám ukazuje jeho práci. David je tím tak nadšený, že si jeden rébus kupuje domů jako suvenýr.
(Snad) poslední potíže
Tuk tuk máme předávat v Kolombu do 22 hodin. Do Kolomba je to ale skoro 250 km a my ještě ani nevyrazili. Stmívá se, je něco po sedmé večer a my víme, že tenhle poslední termín jako obvykle nestihneme. Po tom, co vyrazíme z Dambully, voláme do tuk tuk company s tím, že se nám nepodaří dovézt tuk tuk včas a jaké jsou tedy další možnosti. GPS ukazuje dojezd chvíli před 12 hodinou. Podaří se nám domluvit, že jej necháme u jednoho hotelu přímo v Kolombu a klíče dáme na recepci.
Cesta zpět do hlavního města Kolomba je něčím zvláštní. Kromě řinčení motoru nikdo moc nemluví. Na všechny pomalu doléhá, že tohle dobrodružství končí a každý sám si v hlavě třídí myšlenky a vzpomínky. Tuk tuk nám taky ještě udělá několik malých technických problémů, ale po týdnu v tomhle vozítku už to není nic, co by nás překvapilo nebo vyvedlo z míry. 45 km rychlostí v hodině pomalu zvládáme kilometr za kilometrem a všem je nám tak trochu líto, že je konec. Jsme ale taky rádi, protože by stačil den, možná dva dny navíc, a vjeli bychom si do vlasů. Ponorka byla větší a větší.
Po několika hodinách cesty v plném nočním srílanském provozu konečně vjíždíme do hlavního města. Všichni unavení, zpocení a smradlaví. Ale rádi, že to máme za sebou. To jsme si ale jen mysleli...
Když totiž dorazíme k hotelu, recepční ani majitel hotelu o ničem neví a neví ani, co s námi dělat. Znovu proto voláme do tuk tuk company, předáme telefon majiteli hotelu a po několika minutách se konečně domluvíme. Tuk tuk vyklidíme, uklidíme a klíčky předáváme majiteli. Teď už nás čeká jen cesta zpět na jih, do Pitty Valle. Srí Lanka začíná být moderní zemí a na autobusové nádraží se vezeme Uberem. Pamatuješ, jak jsem dříve říkal, že Srílančani buď něco nedělají nebo to dělají v extrémní míře? Tady se to zase potvrdí. Řidič uberu nás veze v klimatizovaném autě snad na 15 stupňů... :D
Když nás zmrzlé vysazuje na nádraží, máme štěstí. Autobus do Galle, kterým potřebujeme jet, už připravený čeká na místě. Jsme nadšení a sedáme do něj. Ukáže se ale, že výjimky potvrzují pravidla a ačkoli běžně autobusy vyrážejí hned potom, co se naplní lidmi, tenhle je právě tou výjimkou. I když do autobusu sedáme chvíli po 12 hodině v noci a těšíme se, že hned pojedeme, stane se to, co nikdo už vážně nečekal. Autobus stojí. Stojí a stojí, absolutně nesmyslně. A stál ještě další hodinu. Rozjel se až chvíli po 1 ranní. A že to byla jízda.
Absolutně narvaný autobus, kde i v uličce vedle sebe stáli dva lidi. Hlava na hlavě, prdel na prdeli... Sedím na okraji uličky a přísahám, že ten chlápek, co stojí vedle mě, si dělá dobře o mé rameno. Co ale místní zkoušeli na jedinou ženu výpravy, to raději ani nebudu popisovat. David se s ní proto vyměnil a u uličky zbytek cesty seděl on. Dvou a půl hodinová cesta autobusem plným upocených Indů byla to poslední, co jsme čekali. A oficiálně uznávám, že tohle byl jeden z nejhorších zážitků celé Srí Lanky... Holt jediný noční autobus. Nakonec ale vysedáme zničení fyzicky, psychicky, ale i morálně v Pittyvalle. Nadechuju se mořského vzduchu a mám v plánu spát až do oběda... Tady na jihu je život zase klidný a pohodový. Než za dva dny odletíme, budeme už jen surfovat...
