fbpx

Cestopisy z Triglavu | Celý článek

Ve 4:15 mě budí hodinky, že už je čas. Po čtyřhodinovém spánku vylézám ze spacáku a vážně se mi nikam nechce. Teplo spacáku střídají 2 stupně nad nulou, a to je konec července. Je fakt zima, ale není čas o tom přemýšlet. Proč taky, za pár hodin budeme všichni chtít, aby bylo chladněji.

Máme jasný cíl. Zdolat vrchol Triglavu a zpět pod 10 hodin. 4200 výškových metrů rozložených na 22 délkových kilometrech. Běžně se tahle hora zdolává dva dny, 10 hodin bude slušný výkon. Počítám, že na konci tohohle výstupu už se spolu ani nebudeme bavit.

Otočka zpátky hned po prvním kilometru

Vločky na snídani? Vůbec nejsou dobré, ale co jiného by do sebe člověk o půl páté ráno dostal? A energie je nutná. Lehká hygiena a rychle do auta. 20 minut z kempu k úpatí hory a pomalu začínám cítit, jak se mi po těle rozlévá adrenalin. Začínám být nadšený a těším se. Nejsem sám, kluci vypadají naboostovaní  jak před třetím rande. Na místě dokončujeme přípravy, rozdělujeme proviant, naposledy kontrolujeme vybavení a vyrážíme.

Najednou se mi zastaví srdce… Sakra, vždyť jsem zapomněl v autě vrcholové pivo. Vyrůstali jsme na Valašsku a z Radhošťských kopců na nás celý život dohlíží bůh Radegast. Lezeme na prastarou slovanskou horu zasvěcenou nejvyššímu slovanské trojici bohů Triglavovi a já zapomenu pivo? Tak to NE, ten kilometr se pro něj vrátím.

Pivo už mám, můžeme pokračovat. První část výstupu na Triglav je čistá turistika. Tady dole, na úpatí hory, postavili Slovinci pomník ve tvaru horolezecké karabiny, aby zachovali památky lidí a partyzánů, kteří tady v Julských alpách bojovali a umírali. Je zajímavé zamyslet se nad tím, jaké to muselo být – žít v horách táhnoucích se přes celou střední Evropu.

Je to nádhera, po značené cestě se kolem šumícího horského potoka dostáváme výš a výš, až po hodině těžkého vápencového terénu vyjdeme nad vrchol lesa, kde nás čeká nepříjemný půlhodinový výstup suťoviskem do sedla Luknja. Tady končí sranda a začíná výstup po skalní stěně. Myslím, že tohle suťovisko je jedna z nejhorších částí výstupu.

Kdo říkal, že to bude lehký?

Skoro při každém kroku nám ujíždí noha na vápencové suti a na každé dva kroky dopředu děláme zákonitě jeden dozadu. Zvolili jsme ale tu nejhezčí cestu na celém Triglavu – přes Bambergova Pot – tak to máme za to.

Po téhle půlhodinové šílenosti se konečně dostáváme do sedla, kde zaslouženě sníme druhé jídlo dne. Časově jsme na tom dobře. Chtěli jsme tady být před osmou a vyšlo nám to. Po jídle oblékáme sedáky, rukavice a vyrážíme na ferratu. Před námi se tyčí 500metrová stěna, po které budeme stoupat zhruba dvě hodiny, než se dostaneme na sněhová pole.

Ferrata sice není těžká, v těch nejtěžších místech dosahuje maximálně obtížnosti C/D, je ale hodně vzdušná a člověk často leze s 600 metrovou stěnou pod sebou – je spíš těžká na psychiku než na lezeckou techniku. V čem je ale náročná rozhodně, je fyzická kondice.

Poradím ti, pokud nemáš kondičku, nechoď sem touhle cestou. Další dvě cesty, které na vrchol vedou z druhé strany, jsou rozhodně jednodušší. My si je necháváme až na sestup.

Myslím, že tahle část výstupu je nejkrásnější. Výstup a zážitek nám trochu kazí skupina Němců, kteří nás neustále zdržují v jištění. Po čase se nám ale podaří je předběhnout a můžeme v tempu pokračovat dál. Jak jsem říkal, Triglav je fyzicky náročný a zhruba v půlce výstupu to už začíná být znát. Tom, který má necelý rok od operace kolena to začíná pociťovat. Je to těžká dřepařina.

Všude kolem nás se tyčí vápencoví velikáni Julských Alp a člověku to někdy připadá jako absolutně jiný svět. Tyhle hory jsou tady už miliony let…

Čím jsme výš, tím víc si člověk uvědomuje, jak je malý a nepodstatný. To poznání ještě prohloubí několik štítků vysekaných do hory se jmény horolezců, co tady na Triglavu položili život…

Ferrata na čas končí a my dolézáme na první dílčí vrchol, odkud je dechberoucí výhled zpět do doliny Vrata, kde jsme náš výstup začínali. Tenhle kus divočiny mi učaroval už když jsem tady byl poprvé a zatím jej svou velkolepostí nepředčila žádná jiná hora.

No nic, pokračujeme lehčím terénem, který vede po horizontu až pod poslední tři vrcholy Triglavu. Není to sice těžký úsek, převážně jen turistika. Ale to jen do té doby, než dojdeme ke sněhovým polím, která potřebujeme překonat. Spousta lidí je obchází po kamenitých cestách, ale náš plán je jít přímo přes sníh. Od toho s sebou taháme nahoru i cepíny. Sníh je úplně zmrzlý a z pokrývky se odlupuje pár centimetrů při každém kroku. Je to ale úžasné. Je půlka léta, čas 11:05, slunce vysoko a pálí nás do zad, ale nohy nám chladí sníh.

Začíná nám docházet dech

Překonáváme sněhová pole a před námi se rozpíná další suťoviště. Není dlouhé, ale po těch pěti hodinách výstupu začínáme být unavení a suťoviště je to poslední, co chceme překonávat. Když jsem tenhle výstup doma plánoval, říkal jsem si: sakra, na to suťoviště pod vrcholem se fakt netěším.

V téhle výšce sice vzduch zhoustne jen málo, ale při cestě přes suť sníženou hustotu vzduchu poznáš. Navíc vzduch je tady ostrý a chladný a s tím, jak na každé dva kroky dopředu uděláme jeden dozadu, pomalu cítím, že to jde o dost hůř než suťovisko dolů pod Triglavem.

Ve chvíli, kdy jej překonáváme, se dostáváme pod vrcholovou stěnu Triglavu. Tady dáváme pauzu. Sušeným masem doplňujeme bílkoviny (nejlepší vynález pralidí) a rychlé cukry hroznovým cukrem. 5 minut na vydechnutí a jdeme na to. Nahoru už je to sice asi jen 300 metrů, cca 30 minut vertikální lezení, sem tam ferrata, místy žebříky, ale člověk už je unavený a v tomhle horském vzduchu při našem tempu začínají bolet plíce, takže děláme častější, pravidelné zastávky.

Tenhle úsek je fyzicky nejnáročnější. Paradoxní je, že na něm člověk úplně vypne mozek. Nastaví se jen do základního programu – jdu nahoru, odpočinek a zase nahoru. Každých 20 kroků je vydřených a bolí… Člověk zjistí, že i když je trénovaný sportovec, vzduch v téměř 3000 metrech v kombinaci s nepřetržitým výstupem rozhodně není pro posery. Každých 30 metrů finálního výstupu vypadá, jako by na tom posledním metru byl samotný vrchol Triglavu, ale není. Tohle jsem si uvědomil minimálně čtyřikrát.

Zasloužené pivo na vrcholu a posílení na sestup

Je 11:50 a kolem hlav nám začínají létat havrani. Posledních pár metrů, posledních pár kroků a jsme na vrcholu. Před námi vidíme boudu, do které se dá schovat za špatného počasí a všude kolem nižší štíty okolních hor. Zvládli jsme to, pokořili jsme Triglav nejtěžší cestou, a to za méně než šest hodin. Ten pocit je opojný. Sice tady nejsem poprvé, ale to štěstí, blaho, spokojenost a adrenalin, to jsou pocity, které člověk jen tak nezažije. Ne v téhle kombinaci…

Sláva Triglavovi, otevíráme každý své vrcholové pivo. První loky piva patří vždy hoře, proto jej trochu vylévám jako obětinu. Největší odměna za výstup. A taky půl kila z batohu dolů. Na vrcholu odpočíváme a jíme oběd. Je potřeba si vrchol vychutnat a užít si svých 15 minut slávy tady nahoře. Vrcholu jsme dosáhli, ale teď je potřeba připravit se na sestup.

 

 

 

Sestupová cesta vede přes malý Triglav, na kterém potkáváme další horolezce. Naše sestupovka je totiž nejfrekventovanější výstupová cesta. Je lehká a krátká. Po celé cestě je natažená ferrata a sem tam lanové zábradlí. Je ale krásná v tom, jak se line po štítu a doleva i doprava je několik set metrů hluboká stěna. Člověk může jít jen dopředu. Žádná jiná varianta neexistuje.

S lanem bychom to zvládli rychleji

Přes malý Triglav sestupujeme ferratou k horské chatě Triglavski dom na Kredarici. Až tady budu sestupovat příště, beru dlouhé lano. Sestup k chatě je dlouhý a táhly, člověk musí neustále traverzovat. S 50 metrovým lanem člověk ty nejhorší úseky slaní na několik délek a ušetří si minimálně 40 minut času. Kluci ale moje nadávání nesou statečně a po čase přicházíme k chatě, odkud nás čekají poslední dva velké úseky cesty.

 

Od chaty jdeme k rozcestí cest Cez Prag a Tominškova cesta. Sestup k rozcestí vede přes suťovisko a sněhová pole, ale tentokrát jdeme dolů, takže cesta rychle utíká. Kousek u chaty se k nám přidává další horolezec, o kterém ale dodnes nic nevíme, protože je hluchoněmý. Dorozumíváme se rukama a vypadá to, že s námi půjde až dolů do údolí. Škoda, že si moc nepokecáme a ani nevíme, odkud je.

Tenhle sestup je krásný v tom, že člověka moc nevyčerpá a je to poslední část sestupu, která není náročná na psychiku. Navíc všude okolo nás skáčou kamzíci, prohlíží si nás a někteří se i přiblíží tak blízko, že je můžeme hezky vyfotit.

Cez Prag nebo Tominškova pot?

U rozcestí ale končí všechna sranda. Můžeme jít přes Cez Prag (skutečně je to pražská cesta) – je lehká a člověk sestupuje pořád pod sebe dolů traverzama. Touhle cestou ale nejdeme. Za prvé bychom po jejím sestupu museli ještě zhruba 3 km šlapat kolem potoka v údolí až k autu a za druhé už jsme tudy jednou sestupovali. Proto volíme Tominškovu pot. A je to dobře, oproti pražské cestě je ta Tominškova nádherná.

Jdeme nad celým údolím vrata traverzem kolem Triglavu. Je tady natažená ferrata a téměř žádný chodník. To jsou ty nejkrásnější úseky cesty. Jdeme po skalní stěně, často bez stupů a pod sebou 800 metrů nic než vzduch. Jasně, tahle cesta je trochu na morál, hlavně když ji sestupuješ, ale stojí za to. Navíc není moc frekventovaná. Za celou dobu sestupu jsme na ní nikoho nepotkali.

Ke konci sestupu už opravdu nemáme sílu ani mluvit. Nikdo. Až někdo ve srandě prohlásí: „Ty bláho, já jsem fakt unavený, ale podívej se na toho za náma. Ten je tak unavený, že zapomněl i mluvit“. Náš hluchoněmý kamarád to ale neslyšel, takže jsme se tomu zasmáli jen my.

Tyhle cesty potřebuje tělo i mysl

Po čase se ferrata změní v hezkou cestu a my pomalu scházíme do údolí a vycházíme u Karabiny, kde jsme náš výstup začínali. Všichni na pokraji sil a všichni s myšlenkou na to, až si sedneme a odpočineme. Když dorazíme na parkoviště, loučíme se s našim hluchoněmým kamarádem podáním ruky a až tady zjišťujeme, odkud vlastně je podle poznávací značky – Francouz.  A celkový čas? Kdybych nepočítal pauzu nahoře na Triglavu, tak jsme to do 10 hodin stihli.

Triglav je překrásná hora. Já tady před lety zažil svůj aha moment a uvědomil si, že potřebuju v horách trávit čas. Byl to pro mě ukazatel toho, že v životě jde o mnohem víc než o pracovní týdny a volné víkendy, a pořád je. Ukázal mi, stejně jako spousta dalších hor, že člověk skutečně dokáže všechno to, co si vymyslí, dobře naplánuje a kvalitně zorganizuje…

Pro mě je Triglav ztělesněním houževnatosti, odvahy, síly, a to celé propojené slovanskými tradicemi. Je to slovanský odkaz nejen mně, ale dalším generacím…

 

Chcete vědět o speciálních akcích, chystaných projektech a získávat slevy?
Zaregistrujte se do našeho newsletteru!